citát: "Balet je pro mě vším."

Ročenka Tanečních aktualit 2014/2015

26. června 2015 v 22:02 | lt |  Postřehy
Redakce internetového portálu Taneční aktuality.cz zahajuje kampaň na podporu své nové ročenky. Taneční aktuality se rozhodly využít jeden z nejmodernějších a nejzábavnějších způsobů financování prostřednictvím serveru Nakopni.Mě.Letošní ročenka vyjde již po osmé. Jedná se o tištěný výbor z textů, které pokrývají divadelní sezonu 2014/2015 a s ní i veškeré dění v českém profesionálním tanci! Letošní číslo má být obzvlášť nadupané informacemi ze světa tance, kromě recenzí na nová představení kamenných divadel a moderních scén, reflexí z festivalů, reportáží ze zajímavých projektů, v ročence najdete i řadu rozhovorů s tvůrci a tanečníky, například i s Terezou Podařilovou, primabalerínou ND a vítězkou letošní Thálie, jejíž fotka bude i na titulní straně. Součástí nové ročenky bude také choreografický speciál Improvizace jako choreografický princip. Obsah knihy tvoří jedinečný ucelený obraz o současném stavu našeho tanečního umění a jako tištěná publikace zůstane fyzicky zachována pro budoucí generace.
Jak můžete přispět? Je to jednoduché, každý čtenář a fanoušek tance, který se rozhodne podpořit vydání ročenky, může pomoci podle svých možností a získat na oplátku jednu z odměn - bude mít tak trvalou památku na Taneční aktuality a dobrý pocit z toho, že se stal součástí živého projektu. Co můžete získat? Velkou škálu odměn od jmenovitého poděkování na našich stránkách, přes výtisky ostatních ročenek a jiné dárky, až po exkluzivní možnost zkusit si s námi opravdovou novinářskou práci.
Odkaz na projekt:http://www.nakopni.me/projekty/umeni/rocenka-tanecnich-aktualit-20142015


Taneční aktuality.cz
, první internetový portál o tanci, je vaším orientačním bodem ve světě tance. Na našich webových stránkách naleznete denní zpravodajství z tanečního světa, odborné recenze, reportáže, zajímavé rozhovory s předními českými i hostujícími umělci, festivalové zpravodajství, ale i informace o konkurzech, workshopech, tanečních školách, diář tanečních představení z celé republiky atd. Sledujeme balet, současný tanec, fyzické divadlo, nový cirkus a další profesionální pohybově-divadelní formy v celé České republice, částečně i na Slovensku. Příležitostně publikujeme také recenze a reportáže ze zahraničních scén.
Webové stránky jsou provozovány obecně prospěšnou společností Taneční aktuality o. p. s., jejímiž zakládajícími členy jsou absolventi oboru taneční věda na taneční katedře HAMU. Redakce se tak stala nepostradatelnou a uznávanou složkou teoretické základny oboru.
 

Letní Galavečer tanečníků a choreografů Národního divadla s humorem a nadsázkou a vynikajícími výkony

26. června 2015 v 21:49 | lt |  Balet
Galavečer tanečníků a choreografů Národního divadla v Praze a v Brně se uskuteční ve dnech 1. a 3. července 2015 v Divadle Broadway. Diváky čekají humorné a efektní výstupy, krátké příběhy ze života, které spolu s vynikající technikou špičkových tanečníků a zajímavým scénickým zpracováním vytvoří jedinečný taneční koktejl. Baletní gala připravili talentovaní choreografové, členové baletu Národního divadla. Myšlenka představení choreografického ateliéru ND v Praze žije již celých 10 let a za tu dobu si večer choreografů získal přízeň publika i ocenění z řad kritiky. Začátkem léta má publikum možnost poprvé a naposledy shlédnout jedinečné galapředstavení v Divadle Broadway. Organizátorem obou večerů je bývalý sólista baletu ND a zahraničních souborů Filip Veverka. Večer bude složený jak z úspěšných čísel letošního ročníku choreografického ateliéru, tak toho nejlepšího z předchozích let a přijedou zatančit také hosté z brněnského baletu ND. Během večera vystoupí sólisté baletu ND: Zuzana Šimáková, Viktor Konvalinka, Andrea Kramešová, Ondřej Vinklát, Giovanni Rotolo a další. Diváci budou mít příležitost naposledy vidět tančit výborného tanečníka Viktora Konvalinku, který bude od příští sezony působit ve švédské Norrdans company.

Filip Veverka, organizátor projektu, říká:
"Celý projekt vznikl docela spontánně a náhodou. Mluvil jsem s tanečníky po představení Miniatur a říkali mi, jaká je to škoda, že se jejich choreografie, s kterými strávili spoustu času, uskutečnily pouze jednou. V tu chvíli jsem si vzpomněl, že mi majitel Divadla Broadway pan Lichtenberg nabízel pronájem divadla na různé projekty. Z tohoto nápadu tak vznikly naše letní představení a diváci se mohou těšit na to nejlepší, co představí přední tanečníci z našich prvních baletních scén."

Program:
1. Down from Upside (Alice Petit, Morgane Lanoue )
2. Subway (Zuzana Šimáková)
3. 23:47 (Benjamin Husson )
4. Solo from Port 9 (Viktor Konvalinka)
5. ND3 - Zemřeš smrtí Bongo Bongo (Marek Svobodník)
Pauza
6. Wash it out (Ondřej Vinklát )
7. Duet z choreografie Balance (Adam Sojka, ND Brno)
8. Closed Memory (Zuzana Šimáková, Jonáš Dolník)
9. Chiribim (Gianvito Attimonelli, Riccardo de Nigris )
10. Just Solo II (Viktor Konvalinka)
11. Petit Cord (Marek Svobodník)
Konec

Tři otázky pro Michala Záhoru - TA

8. června 2015 v 10:12 | lt |  Balet

Michal Záhora je český choreograf, tanečník a pedagog. Jako tanečník získal široké zkušenosti v zahraničních angažmá tanečních souborů a také při spolupráci s mnoha světovými choreografy (Paco Decina, David Parsons, Liv Lorent, Adam Benjamin, Janet Smith aj.). Ze spolupráce s českými choreografy byly významné představení Jade a Danse Macabre(choreografie: Jan Kodet) a umělecko-pedagogický projekt Špalíček Bohuslava Martinů (2009, choreografie: Eva Blažíčková).
Michal Záhora rovněž systematicky prohluboval i svou pedagogickou praxi - vyučoval současnou techniku jak v zahraničí, tak v "domovské" Konzervatoři Duncan centre, kde byl v letech 2009-2013 jejím ředitelem. Na letošní České taneční platformě vystoupí se svou dosud poslední choreografií Diptych, za kterou získal širší nominaci na Cenu Thálie 2014.
Vaše choreografie Diptych je založena na protikladech, vyjadřuje oscilaci duše mezi nebem a peklem. Jak jste na toto téma přišel a jak jste ho převedl do pohybové formy?
Choreografie Diptych tematicky volně navazuje na zpracované téma v předešlé choreografii Orbis pictus(spolutvůrce Lenka Bartůňková). Opakuje se motiv dualismu, který se v Diptychu přesunul z vnějšího světa do nás samotných. Jsou to naše vlastní pekla, temnoty a setkání s vlastním stínem. Oproti tomu naše nebe, světlo, stav blaženosti… Jak toto bylo vyjádřeno tancem, posoudí divák.
Proč měl Diptych premiéru v kapli sv. Anny v Nečtinách u Plzně? Nese v sobě toto místo nějakou symboliku?
Jedná se o sakrální prostor, místo, kde se setkáváme se sebou samými, a tedy i tím, co nás převyšuje. Diptych byla v mých představách choreografie, která by významově a tematicky mohla patřit do takových prostor. Zároveň inscenování v této kapli umožnilo návrat do dob, kdy se v kostelích nepoužívaly lavice. Peklo v západní (temné části kostela) a Nebe ve východní (oltářní) části. Diváci (tehdy věřící) ve středu, tedy v průsečíku obého. Překrásná symbolika.
V rámci BeSpectACTive! se uskutečnily umělecké videorezidence v italském Sibiu (29. března-5. dubna) a Sansepolcru (7.-11. dubna). Mohl byste nás s tímto projektem více seznámit?
Jedná se o rezidence umožňující vznik nového představení za účasti diváků. Ti aktivně vstupují do procesu tvorby, a tak se na představení - jeho vzniku - i podílí. Do choreografické kuchyně lze vstupovat přes webové rozhraní a přímo komunikovat s tvůrci. Zapojit se mohou diváci odkudkoli.
Autor: Lenka Trubačová, TA
 


Rozhovor s primabalerínou Nikolou Márovou

7. března 2015 v 17:25 | lt |  Balet

Nikola Márová je první sólistkou baletního souboru Národního divadla v Praze již od roku 2006. Její repertoár se vyznačuje všestranností, je obsazována jak do klasických a neoklasických choreografií, tak i moderních kusů. Přesto její nejvýraznější doménou je klasický balet, kde vyniká precizní technikou, lehkostí projevu a hereckou citlivostí. O tom svědčí řada nominací na Thálii za hlavní role v klasických baletech. Nejvíce ji má publikum spojenou s Labutím jezerem, za které získala v roce 2008 Cenu Thálie, a nyní zapůsobila také jako bajadéra Nikie v La Bayadère. Sólové party ztvární primabalerína také v komponovaném večeru Ballettissimo, který má premiéru 5. března 2015 ve Státní opeře. S Nikolou Márovou jsme si povídaly nejen o novém baletu a jejích rolích, ale také o tom, co by se mělo v baletu změnit. V rozhovoru zaznělo i téma rodiny a úvahy o kariéře a plánech do budoucna.

Získala jste nominaci na Cenu Thálie za roli Nikie v baletu La Bayadère, je to už vaše pátá nominace. Stává se pro vás již běžnou záležitostí, nebo je odměnou za vaši práci?
Musím říci, že mě to vlastně překvapuje, protože mám hlavní nominaci na Cenu Thálie druhý rok za sebou. Je to téměř jediné velké ocenění, které se tady baletu dává, pořád má velkou váhu. Výběr probíhá v celé České republice. Každého musí potěšit, když komise jeho výkon ocenění a nominuje ho.
Herecká asociace označuje nominaci za velký úspěch, avšak pouze jeden nominovaný může ocenění vyhrát, vám se to podařilo už v roce 2008. Co by pro vás znamenala další Thálie?
Pro mne by to znamenalo první Thálii za Národní divadlo, byla by to pro mě v tomto ohledu premiéra. První Thálii jsem dostala v době, kdy jsme vystupovali s Michalem Štípou ve Státní opeře jako hosté, která byla tenkrát ještě samostatná.
Zlepšil by se po získání další Thálie váš status v souboru?
Jsem první sólistkou řadu let, nemá to tedy žádný vliv. Samozřejmě ocenění dostanou gratulaci od pana ředitele, všichni to berou jako velký úspěch, ale že by to mělo zásadní vliv na obsazování rolí, to nemůžu říct. Letos je to tak, že naše divadlo má radost, že jsme ho dobře reprezentovali, protože má například v ženské kategorii baletu všechny tři nominace a je jisté, že Thálie poputuje do Národního divadla.
Jako první sólistka máte přednost při obsazování rolí, nebo si každý choreograf vybírá tanečníky sám?
Nefunguje to tak, jak si lidé myslí, že automaticky první sólista dělá hlavní roli. Choreograf má právo vybrat si lidi, kteří se mu líbí a hlavně projdou jeho konkurzem. Má seznam tanečníků s fotkami a vidí, kdo je sólista, což ho může ovlivnit určitým způsobem, ale má možnost si vybrat na hlavní roli i někoho ze sboru.
A co média, mají o vás při nominaci na Thálii větší zájem?
Média nemají vůbec zájem. Třeba na tiskovce k Thálii byla televize Prima, zpovídali tam jen známé tváře, jako je muzikálová zpěvačka Míša Nosková. Ani o balet, ani o operu nebyl zájem.
Není vám to líto?
Nemám zájem, aby mě sledovali fotografové a číhali na mě, takový typ člověka nejsem, ale spíš mi přijde škoda, že média nic neví o umělcích, kteří působí na první scéně v ČR, ani neví, kdo jsme. Nechci říct, že je to ubohé, ale minimálně zvláštní, že mají zájem jen o tváře provařené v bulváru, ale o lidi, kteří jsou na vrcholu v divadle, vůbec ne.
Ztvárnila jste řadu moderních rolí. Nominovaná jste ale byla vždycky spíše za klasické role, nemrzí vás to?
Ne, měla jsem předloni širší nominaci za Forsytha, to mě potěšilo. Za moderní choreografie bývají spíše širší nominace. Je těžké někoho zaujmout ve dvacetiminutové části, kde jsem z toho jen polovinu času na jevišti. Je to jiné než tančit hlavní roli v klasickém baletu, kde jsem dvě a půl hodiny na očích. Choreografie je technicky náročná a velkou součástí toho je i herecká akce.
Jaké nové role vás nyní čekají?Teď mě čekáBallettissimo. Tančím hlavní pár v 1. symfonii D-dur na hudbu Gustava Mahlera. Součástí složeného večera bude choreografie Uwe Scholze, která je neuvěřitelně muzikální a náročná a je třeba vypíchnout práci sboru. Sólisté jsou více zvyklí na zvedačky a partneřinu, ale sbor nikoliv a musí to zvládnout. V první větě jsou čtyři řady a sbor dělá úplně stejné kombinace jako sólisté, pro sbor je to velký oříšek. Na konci sezony nás čeká premiéra Ohad Naharin: decadance, ještě jsme nedělali ani casting. Na příští sezonu je plánován Louskáček v choreografii Petra Zusky.
V čem je pro vás Ballettissimo náročné?
Technicky je hodně náročná choreografie Uwe Scholze. Máme teď nahrávku ze Stuttgartu, tempo je velmi rychlé a v té rychlosti je třeba zvládnout náročné technické prvky, zvedačky a piruety. Všechno je těžší tím, že nás tančí na jevišti hodně a formace musí být přesné. Máme na sobě bílé punčochy, v nich je všechno vidět, navíc nás ještě budou rozšiřovat světla, člověk si připadá v takovém kostýmu, jako by byl na jevišti nahý. Každé lehce pokrčené koleno a každý trošku nepropnutý nárt tento kostým odhalí.
Možná, že si diváci v divadle ani neuvědomují, jak vás světla na jevišti oslňují…
Když sedím v hledišti jako divák, říkám si, že na jevišti je tma, nic tam není vidět. Pak přijdu na jeviště a z každé kulisy pálí světelná věž. Svítí nám do očí, světlo z hledáčků je prudké a vpředu je obrovská světelná rampa, která je namířená k hledišti a svítí diagonálně. Často se stává, že jsem tak oslněná, ani nevím, kde mám diváka a kde je zadní část jeviště.V Amerikaně II jsem se jednou přetočila a skončila jsem zády k hledišti, ale v tom rychlém tempu jsem si musela nějak pomoct a přetočit se zpátky k divákům. Všechny překážky, o kterých divák neví, musíme překonat.
Proč by na balet Ballettissimo diváci měli přijít?
Myslím si, že je zajímavé vidět nové choreografy, kteří v Praze ještě nikdy nebyli. Druhá část je Reflections on the Fate of Human Forms odJacopa Godaniho a třetí část 7. symfonie A-dur od Uwe Scholze. Večer bude pro diváky zajímavý, hlavně pro ty, kteří sledují balety v ND, uvidí soubor v jiném pohybu. Hudba v 7. symfonii A-dur je neuvěřitelně nádherná, zvlášť s živým orchestrem je to nepopsatelné. Když někdo vytváří novou choreografii pro ND, je to čest a něco jiného, než když se jedná o převzaté představení.
Čeká vás letos nějaké hostování nebo zájezd?Bohužel už druhou sezonu skoro nikam nejezdíme. Mrzí mě to, pro soubor totiž je zájezd nabíjející a osvěžující, když vypadne z denního koloběhu. Jinak začne trochu fungovat ponorková nemoc. Já jsem naštěstí byla tančit v lednu s Michalem Štípou v Japonsku. V dubnu náš čeká hostování v ND Brno se Sólem pro tři. Pak pojedeme v květnu na kratší zájezd do Německa, budeme tam tančit 1. symfonii D-dur, Ej lásko od Petra Zusky a Polní mši od Jiřího Kyliána.
Ale vy jste byla téměř všude, chtěla byste se ještě někam podívat?
Dlouho jsem toužila po tom, abych se dostala do Japonska, což se mi už čtvrtým rokem plní. S divadlem jsme byli v roce 2009 ve Washingtonu a Norfolku a později jsme procestovali téměř celou Jižní Ameriku. Ještě jsem nikdy nebyla v New Yorku, ten bych chtěla určitě vidět, i kdybychom se tam nedostali s divadlem.
Jak vás zaujaly Spojené státy americké?
V roce 2008 jsem byla s divadlem v Houstonu na Dance Salad Festival. V USA mám jednoho fanouška, který za námi přijel do Houstonu a udělal nám se Sašou (manžel Alexandre Katsapov, pozn. aut.) prohlídku po okolí. Tento můj ctitel hodně cestuje, když navštíví Prahu, jde se podívat na moje představení. Neposílá mi však květiny, protože je ochránce přírody. Posbírá ve všech zemích, které navštívil, různé zajímavosti - suvenýry z přírodních materiálů, indiánské přívěsky, bio pochoutky atd. Vždycky toho dostanu velkou tašku, moc se mi to líbí.
Preferujete celovečerní dějové balety, nebo máte raději složená představení?
Záleží na konkrétním představení, teď byla derniéra Amerikany III a měli jsme tam Forsythovu choreografii - In the Middle Somewhat Elevated, všichni jsme to skoro obrečeli. Kdo si tuhle choreografii nezatančí, nepochopí, bylo to jedno z mých nejoblíbenějších představení. V dějovém baletu je však důležitý herecký part, v něm představuji konkrétní postavu a většinou jsou tam dramatické zápletky děje. Kdybych si měla vybrat, více tíhnu k dějovému baletu.
Ale celovečerní dějové balety jsou také náročnější…
Rozhodně. Třeba ve Forsythovi máme sice pocit, že všichni na jevišti vyčerpáním umřeme, ale počítáme s tím, že trvá dvacet minut a musíme vydržet. Ve dvouhodinovém baletu si člověk musí síly rozložit, výstupy jsou sice kratší, ale zase náročnější. Je to jiný druh únavy, když jsou na jevišti velké emoce, vyčerpává i hraní, nechci roli jen hrát, ale opravdu ji prožít.
Jak se pak odreagujete?
Nemohu po takovém představení vůbec usnout, pořád se mi vracejí nějaké scény, hlavně ty dramatické, a pochopitelně si v hlavě probírám, jak jsem představení zvládla. Dělá mi problém se zklidnit a usnout. Většinou se odreaguji až doma, když Maxík (syn Maxim, pozn. aut.) usne a Saša taky. V klidu si sednu do obýváku, pustím si televizi a dám si něco dobrého, většinou sladkého. Televizi ani nevnímám a snažím se relaxovat, vypnout mozek.
Je vám už některá baletní role protivná, že si od ní chcete odpočinout?Dvojrole Odetty a Odilie byla ze začátku mojí kariéry vysněnou rolí. V určitém období mi však lezla krkem, to se přiznám. Měla jsem tenkrát Labutíkaždý měsíc několikrát, protože jsem s ním hostovala ve Státní opeře a ještě jsem vystupovala v druhé verzi v ND. Myslím si, že každé představení se dá ohrát a mně se to stalo u Labutího jezera. Naštěstí pak jsem měla Maxíka aLabutí jsem asi jeden a půl roku netančila, a to mi pomohlo. Letos jsem měla jen jedno Labutí, hraje se nyní jen ve Státní opeře.
Šéfem Baletu ND od sezony 2017/2018 bude Filip Barankiewicz, co říkáte na výběr komise?
Velmi mě naštvalo, že jeden kritik z internetového časopisu napsal na sociální síti, že výběr nového šéfa Baletu ND byl vykonstruovaný a všechno bylo domluvené. Překvapuje mě, že si někdo dovolí roznášet drb, který musel získat z neověřeného zdroje. Je to třeba uvést na pravou míru. Pan ředitel vyhlásil regulérní výběrové řízení, které proběhlo v několika kolech. Nejednalo se rozhodně o nějaké domněnky, protože můj manžel byl ve výběrové komisi. Nejdříve přijeli kandidáti Filip Barankiewicz a Jiří Bubeníček. Každý měl svoji koncepci, kterou před komisí předvedl. Komise neměla jednotný názor, ředitel ND proto do poslední chvíle zvažoval, pro koho se rozhodne. Filipa Barankiewicze znám, protože u nás hostoval, vždycky mi byl sympatický a mohu o něm říct, že to je maximální profesionál. Doufám, že ho nezmění funkce a bude poctivý jak sám k sobě, tak i k souboru. Nemyslím si, že by s ním soubor čekalo něco špatného.
Myslíte, že přinese svěží vítr do tohoto souboru?
Určitě. Každý šéf má svoji vizi a každý šéf je jiný. Když sem přišel Petr Zuska, svěží vítr jsme doslova cítili a nanesl sem úplně nové lidi a nové choreografie. S Filipem bude zase všechno jinak, protože byl léta hlavním sólistou ve Stuttgartu. Bude mít jiné kontakty a přijdou s ním noví choreografové.
Co by se podle vás mělo v baletu změnit?
Naše platy. Lidé si řeknou, že myslím na peníze, ale nikdo si neuvědomuje, že naše kariéra je neuvěřitelně krátká a balet nám velmi ničí tělo. Je mi 34 let, mám vyhřezlé plotýnky, prasklou kyčel, rozdrcený loket a další zdravotní problémy. Když Bůh dá a vydržím do 40 let, bude to malý zázrak. S naším malým platem si nemohu našetřit ani korunu stranou. V první řadě by to měli pochopit vládní činitelé, kteří zvedli platy filharmonii. Měli by je zvednout také baletu, slíbili nám to. Mezi Českou republikou a zeměmi, které jsou s námi ekonomicky srovnatelné, jako jsou Polsko a Maďarsko, jsou velké rozdíly v platech. Myslím si, že je u nás jejich výše nehorázně nízká na to, jaké výkony podáváme. Jsou srovnatelné s vrcholovými sportovci a ti jsou za to oceněni.
A co péče o tanečníky?
Třeba u nás v divadle se podmínky pořád vylepšují. Máme elektroléčbu a maséra, který je tu pro náš každý den. Je tu nově miniposilovnička a sauna. Máme také možnost docházet do nejlepších rehabilitačních center.
V jednom starším rozhovoru jste uvedla, že během náročné sezony jste hodně unavená a všechno vás bolí. Už je to lepší - zvyklo si tělo na takovou námahu?
Ne, po třicítce je to horší. A s věkem bude hůř a hůř. Každé ráno, když se vzbudím, si říkám, vždyť já dneska nedojdu ani na trénink, ale co budu celý den dělat? Ale moje pevná vůle a moje tělo si zvyknou skoro na všechno, i na bolest. Začínáme každý den tréninkem, aby se tanečník protáhl a rozehřál si svaly. Trénink mě zatím dostane do stavu, kdy mohu zkoušet.
Kromě toho, že jste primabalerína, máte tříletého syna Maxíka… Máte nějaký volný čas pro sebe?
Jednoznačně mohu říci, že čas na sebe nemám žádný. Volného času se snažím najít co nejvíce pro syna Maxíka. Kdykoli mám volné chvíle, nebo aspoň jeden den - většinou neděli, snažím se čas strávit s rodinou, to znamená se Sašou a Maxíkem.
Dalo by se říci, že tak načerpáváte sílu?
Jednoznačně, protože jsou i nějaká období, kdy je velký stres, třeba s choreografem si člověk úplně nesedne a je pod obrovským tlakem. Normálně bych se kvůli tomu doma trápila a psychicky by mě to ničilo. Maxík mě ale z toho úplně vypne. Je opravdu napřed, hodně mluví a má neuvěřitelnou slovní zásobu. Zjistila jsem, že má i obrovský smysl pro humor, dokáže vtipkovat, denně se s ním a se Sašou nasmějeme. Maxík mě vlastně zachraňuje.

I pro maminky "s normální pracovní dobou" je náročné skloubit mateřství a práci, jak se to daří vám, která je šest dní v týdnu v divadle a ještě má večer představení?
Daří se to jenom proto, že mi Maxíka hlídá od malinka moje maminka s tátou, Sašovi rodiče jsou daleko, bydlí v Petrohradě. Maxíka jsme zkusili dát na podzim do školky, ale asi byl na to malý, nezvládal to a strašně se tam trápil, nechtěla jsem ho už týrat. Nyní zase hlídá maminka. Vůbec si nedovedu představit, jak bych to dělala, kdybych ji neměla.

Kariéra tanečnice je velmi krátká, to musí být člověk rozpolcený, čemu dá přednost, zda kariéře, či rodině?
Jsem rozpolcená, ale snažím se udělat maximum, abych to skloubila, například když jsme jeli na zájezd na Sardinii na čtrnáct dní, domluvili jsme se s vedením a já jsem byla vděčná, že nám vedení umožnilo vzít Maxíka s sebou. Kolegové nám pomáhali, pedagog nám jezdil s kočárkem, když jsme zrovna byli se Sašou na tréninku.

Daria Klimentová jednou řekla, že se těší, až po konci kariéry nebude muset vylézt na jeviště. Zdá se mi to překvapující, myslela jsem, že tanečnice se nejvíce obává toho, že jí bude jeviště chybět?

Je to komplikovanější. Jeviště je jako droga, mám na něm závislost. Když mám dva měsíce prázdnin, tak si od něho ráda na chvíli odpočinu. Ale kdybych věděla, že už se tam nevrátím, jeviště by mi chybělo a měla bych absťák. Na druhou stranu je na vás ke konci kariéry kladen větší psychický tlak. Navíc člověk ví, že ho tělo už tolik neposlouchá. Musí se doslova s tělem prát, aby to zvládalo. S tím souvisí vědomí, že se pak všichni koukají, nikdo si nebude říkat, ona je dobrá, je jí už 40 let a ještě tancuje. Vím, že si musím laťku udržet, aby si tohle lidé neřekli.

Chtěla byste pak zůstat v oboru? Několik let už ve volných chvílích tanec učíte?
Nechci teď o tom úplně uvažovat, protože je to otázka, která mě potom začne stresovat. Zatím je to tak, že učím soukromě, baví mě to. Nevím, jak by to vypadalo, kdybych z divadla definitivně odešla a zůstalo mi jenom učení. Uvažovala jsem, že bych si s Michalem Štípou otevřela taneční školu, zatím jsme to ale nemohli úplně dotáhnout. Možná bych změnila úplně profesi a třeba si učila jen pro radost. Mám děti ráda, přemýšlela jsem s kamarádkami, že bych si otevřela svou malou uměleckou školku.

Nestýkalo by se vám po Národním divadle? Nechtěla byste v něm zůstat jako baletní mistr? Učit nové talentované tanečníky?
V minulých sezonách jsem připravovala na soutěž Radku Příhodovou a Adama Zvonaře, například duet z Labutího jezera a z Šípkové Růženky. Nejsem si ale jistá, zda bych chtěla zůstat v divadle přímo jako pedagožka. Bojím se, že by mě trápilo být na jevišti a přitom na něm netančit. Moje názory se však vyvíjí a tohle není moje definitivní rozhodnutí.
Kdybyste si v příštím životě mohla vybrat, čím budete, byl by vaší volbou opět balet?
Když se mě na to někdo zeptal dříve, řekla jsem, že už bych do baletu nešla. Je to velmi náročné, ničí to tělo a je to špatně ohodnocené. Čím jsem ale starší, říkám si, co jsem díky baletu mohla zažít, procestovat svět a prožít všechny ty nádherné role. Nevím, co bych dělala, aby mi to přineslo podobné momenty a zážitky, jako mám v baletu. Po další úvaze jsem zjistila, že by moje volba byla stejná.
Kdyby vám řekla věštkyně jako holčičce, která začínala s tancem, že budete jednou primabalerínou baletu ND a za manžela mít prvního sólistu. Uvěřila byste?
Uvěřila bych jí. Chtěla jsem být taková od malička, nejsem soutěživý typ, který jde přes mrtvoly. Ale jsem k sobě kritická, když si nastavím nějaké cíle, snažím se jich dosáhnout. Poté, co se mi stal ve třinácti velký úraz s loktem, doktoři doporučili rodičům, ať mě dají z baletu okamžitě pryč, že je pro mě nebezpečné v něm pokračovat. Ale postavila jsem si hlavu, že na taneční konzervatoři budu pokračovat. Věděla jsem, že to dokážu. Závěrem tedy je, kdyby mi kartářka tohle předpověděla, nakoplo by mě to a ulevilo se mi, že se mi moje přání splní.
Autor: Lenka Trubačová
Zdroj: http://www.tanecniaktuality.cz/nikola-marova-nechci-roli-jen-hrat-ale-opravdu-ji-prozit/
Foto: Pavel Hejný, Alexandre Katsapov, Anna Rasmussen

Vyšla nová ročenka TA!

1. prosince 2014 v 11:17 | lt |  Postřehy
První český internetový časopis o tanci Taneční aktuality (www.tanecniaktuality.cz) vydal již svoji sedmou ročenku - sborník nejdůležitějších textů, které tvoří celistvou mozaiku uplynulé taneční sezony 2013/2014 v České republice. Taneční aktuality jsou profesionálním internetovým médiem, které informuje o dění v oblasti jevištního tance, pohybového divadla a pantomimy prostřednictvím zpravodajství i publicistiky. Výbor z recenzí, reportáží, rozhovorů a dalších článků publikovaných v průběhu uplynulé sezony se stal již tradicí a patří do knihovny každého milovníka tance.
V zajímavém výběru z publikovaných textů čtenáři najdou recenze na premiéry, stejně tak jako rozhovory s tanečníky, choreografy a dalšími osobnostmi ze světa tance, reportáže z festivalů a jiných zajímavých akcí atd. Část ročenky je věnována Slovensku a významným osobnostem české taneční scény. "Uplynulá sezona přinesla kromě mnoha zajímavých inscenací i hostujících představení především novou vlnu snahy českých tanečníků mluvit o tanci, komunikovat mezi sebou a nalézt sílu v jednotě pro boj za lepší podmínky," uvádí šéfredaktorka Tanečních aktualitLucie Hayashi.
Ročenka je uvedena krátkými bilancemi jednotlivých pohybových žánrů z pera českých odborníků, kteří shrnují jevištní dění v České republice. Sborník je stejně jako v minulých letech rozdělen do několika sekcí podle regionů: v Praze se věnuje produkcím, které vznikly na scénách Národního divadla a na nezávislých scénách (Studio ALTA, divadla Ponec, Archa, Alfred ve dvoře, Teatro NoD a mnoho dalších), svůj prostor mají i regionální scény Brno, Plzeň, Ostrava, Olomouc, Ústí nad Labem, České Budějovice aj. Sborník reflektuje také taneční a divadelně-pohybové festivaly, jakými jsou Tanec Praha, 4 + 4 dny v pohybu, Hybaj ho!, Zlatá Praha, Malá inventura, Česká taneční platforma, Divadelní Flora Olomouc nebo slovenský festival PAN.
Letošní bonus je obzvlášť zajímavý, jedná se o studii známé taneční historičky a teoretičky prof. Doroty Gremlicové Choreografie a choreograf v kontextu moderní doby, která se snaží čtenářům přiblížit proces vzniku taneční kompozice. Především postihuje důležité rysy západní choreografie v rozmezí 18. - 20. století.
Taneční aktuality jsou on-line médiem, které poskytuje již osmým rokem reflexi profesionálního tance v České republice a jehož záběr se rok od roku zvětšuje. Od sezony 2013/2014 reflektují TA více oblast nového cirkusu, pantomimy a nonverbálního divadla. Na svých webových stránkách vytvářejí informační přehled pro diváky i samotné umělce: denní zpravodajství, diář tanečních představení z celé ČR, informace o konkurzech, workshopech, stážích a stipendiích, tanečních kurzech a festivalech v ČR i v zahraničí. Na webu Tanečních aktualit je dostupný archiv všech zpráv z tanečního oboru od roku 2007. Zahraniční čtenáři mají možnost přečíst si některé články a aktuality také v anglické verzi.
Taneční aktuality jsou unikátním internetovým časopisem, který nabízí svým čtenářům zpravodajství a publicistiku profesionálním, ale přitom poutavým způsobem. Poskytuje tak široký informační servis publiku jak z řad odborníků, tak taneční veřejnosti. Přispívá tak ke komunikaci mezi jednotlivými pohybovými žánry, mezi umělci a diváky i kulturními institucemi. Taneční aktuality jsou inovativním a aktuálním časopisem, který je orientačním bodem ve světě uměleckého tance a stále má čtenáři co nabídnout.
Ročenka Tanečních aktualit vznikla za podpory Ministerstva kultury ČR, Magistrátu hl. m. Prahy a našich partnerů: Národní divadlo, divadlo Ponec, Národní divadlo moravskoslezské, Taneční konzervatoř hl. m. Prahy, Taneční centrum Praha, Grishko a dalších.
Vydání publikace podpořili finančním darem na portálu Nakopni.mě také: Jitka Bartošová, Tereza Cigánková, Tomáš Elbert, Lenka Elbertová, Marie Fričová, Petr Galia, Anna Jirmanová, Lenka Korečková, Václav Kuneš, Petr Mach, Andrea Machová, Jan Nedvěd, Lenka Pánková, Radka Poulová, Markéta Štěpánková, Kateřina Vacková, Tomáš Valníček, Lucie Vítková, Zuzana Zilvarová. Děkujeme.
Cena Ročenky TA 2013/2014 je 169.- Kč.
(poštovné a balné 55.- Kč, na dobírku 95.- Kč)
Podrobné informace o minulých ročnících naleznete na odkazu ZDE
Ročenku lze zakoupit na těchto prodejních místech:
PRAHA
• Národní divadlo - denní pokladna, Ostrovní 1, Praha 1
• Divadlo Archa, Na Poříčí 1047/26, Praha 1
• NoD/ROXY, Dlouhá 33, Praha 1
• Divadelní ústav - Celetná, Praha 1
• knihkupectví TIME MUSIC, Malostranské náměstí 13, Praha 1
• knihkupectví Karolinum, Celetná 18, Praha 1
• Knihkupectví Academia, Václavské nám. 34, Praha 1
• taneční studio Dance Perfect, Národní 961/25, Praha 1
• Baletní Akademie Adély Pollertové, Na Poříčí 25, Praha 1
• Grishko, Mikulandská 4/122, Praha 1
• Studio DanceLab, U Zvonařky 9, Praha 2
• Studio Contemporary, Náměstí Míru 9, Praha 2
• Divadlo Ponec, Husitská 899/24a, Praha 3
• Sansha Praha, Čajkovského 5, Praha 3
• Duncan Centre, Branická 41, Praha 4
• TCP - konzervatoř, o. p. s., Pod Žvahovem 463, Praha 5
• Tanter, Kettnerova 22, Praha 5
• Divadlo Alfred ve dvoře, Františka Křížka 36, Praha 7
• Studio ALTA, U výstaviště 21, Holešovice, Praha 7
• Balet v kině - před přenosem
• Konzervatoř hl. m. Prahy, Křížovnická 7, Praha 1
• Palác Akropolis, Kubelíkova 1549/27, Praha 3
BRNO
• Národní divadlo Brno, Dvořákova 11, Brno
• Grishko, Staňkova 15, Brno
• Dance Shop Brno, Orlí 542/27, Brno
• Prodejna skript JAMU, Novobranská 3, Brno
• knihkupectví Academia, nám. Svobody 13, Brno
• knihkupectví Barvič-Novotný, Česká 13, Brno
ČESKÉ BUDĚJOVICE
• Kredance, Riegrova 51, České Budějovice
OLOMOUC
• Divadlo Konvikt, Wurmova 577/7, Olomouc
OSTRAVA
• Cooltour Ostrava, Výstaviště Černá louka, Pavilon C1, Ostrava
• Národní divadlo Moravskoslezské, Československých legií 148/14, Ostrava
Kontakt pro objednání: MgA. Daniela Machová; daniela@tanecniaktuality.cz;
tel.: +420 736 539 400

Valmont - recenze baletu ND

16. srpna 2014 v 21:52 | lt |  Balet

Balet Valmont měl premiéru 26. června 2014 ve Stavovském divadle. Hra plná intrik má podle autora Libora Vaculíka jediné pravidlo - nikdy se nesmíš zamilovat.
K vytvoření baletu Vaculíka přivedl román v dopisech Les Liaisons dangereuses francouzského spisovatele Choderlose de Laclose; v českém překladu "nebezpečné vztahy", u nás se však vžil více pojem Nebezpečné známosti. Román se dočkal řady filmových zpracování, k těm neznámějším patří americký film Nebezpečné známosti, kde ztvárnil hlavní roli John Malkovich, a pod názvem Valmont ho natočil Miloš Forman.
Vaculík si také zvolil formanovský název a ani jeho zpracování se od literární předlohy příliš neliší. Jedná se o emotivní příběh dvou francouzských šlechticů vyznávajících libertinismus, v tomto případě ovšem nevyznávají politické přesvědčení, nýbrž jakési zvrhlé volnomyšlenkářství. Vikomt de Valmont a markýza de Merteuil si v duchu této filozofie hrají chladnokrevně s city, ale především životy druhých lidí. Bez náznaku jakékoli morálky svádějí pro pobavení a pro pomstu nevinné oběti. Valmont při vidině milostné avantýry s markýzou mění osudy několika postav: paní de Tourvel, nevinné Cecile de Volanges, rytíře Dancenyho i dalších. Avšak jak markýza, tak vikomt se sami zamotávají do smyček svých intrik a oba na to doplácejí. Valmont zemře v souboji s rytířem Dancenym. O markýze de Merteuil se celá pařížská společnost dozví, že je mrcha a intrikánka a má na svědomí vikomtovu smrt. Konec baletu se pak odehrává na pohřbu Valmonta. Všechny hlavní postavy se přicházejí rozloučit, samozřejmě i markýza de Merteuil, po které ostatní místo kamení hází dopisy. Poté, co písemnosti spálí v ohni, začnou pohlcovat plameny i ji samotnou.
Dramaturgická koncepce inscenace je velmi zdařilá, děj rychle plyne a je plný zvratů. Na účinnosti baletu má podíl zejména režisér, choreograf a také autor libreta Libor Vaculík, na kterém pracoval se Zdeňkem Prokešem. Není jednoduché přenést román v dopisech na jeviště jako taneční divadlo, ale Vaculíkovi se to povedlo se ctí. Intriky a emoce dokonale rozehrál pohybem a výraznými hereckými prostředky. V každé scéně se daří vytvořit sugestivní atmosféru, která se přenáší až na diváky. Ať je to v pařížském salonu, ložnici, nebo na venkově.
Taneční inscenaci doplňují dopisy předčítané činoherci ND. Nejedná se však o něco nadbytečného, naopak tento element činí představení zajímavějším a srozumitelnějším. V baletu je rovněž patrné výborné sepětí taneční a hudební složky, jež souzní s dějem. V první části baletu je slyšet převážně symfonická hudba Franze Schuberta, melodická a romantizující. V druhém jednání jsou použity skladbyPēterise Vaskse, jsou mnohem více emotivní a svou disharmoničností předznamenávají blížící se tragédii. Na dramatičnosti představení se podílí také scéna Martina Černého a kostýmy Romana Šolce; dominuje především černobílá elegance v kostýmech Valmonta a de Merteuil, černobílý kočár, vějíř a jeviště jako černobílá šachovnice.
V prvním jednání se rozehrává i hra barev, v nápaditých dekoracích a v dobově pojatých kostýmech, v případě dam to jsou honosné šaty v pastelových barvách, u pánů sametové kalhoty a brokátové kabáty, které doplňují rokokové bílé paruky. Druhá část je temnější, paruky i kostýmy jsou tmavé, jediná madame de Tourvel se odlišuje světlými vlasy, které evokují její nevinnost. Použitá točna umožňuje rychlé výměny scén a nečekané proměny. Atmosféru dotváří hra světel, stínů a zvláště projekce Vladislava Plecitého, jež navozuje až snový dojem.
Vaculíkova koncepce klade velké nároky na představitele hlavních rolí, zejména na hereckou stránku. Taneční výkony neoklasického Vaculíkova slovníku vypadají v podání nejlepších tanečníků ND Praha lehce a vyznačují se profesionalitou. Nejvýraznější choreografickou složkou jsou náročné duety s originálními zvedačkami, zajímavé jsou i sólové party.
V hlavních rolích excelují po všech stránkách první sólisté baletního souboru Národního divadla Tereza Podařilová aAlexandre Katsapov. Markýza de
Merteuil je opravdová femme fatale, není muž, který by jí odolal, není jen svůdná, ale je hlavně úlisná a intrikánská. Právě ona posunuje figury po šachové partii osudu a manipuluje i s Valmontem, který ji prohlédne příliš pozdě. Role Valmonta je pro Alexandra Katsapova šitá na míru. Jeho herecký projev je velmi barvitý, je lehkovážným svůdníkem i zamilovaným mužem, který se zmítá mezi bezcitností a láskou, gentlemanstvím a krutostí. S Terezou Podařilovou tvoří pár plný náruživosti, která nechybí ani v duetech Valmonta s paní de Tourvel ztvárněnou demisólistkou Martou Drastíkovou. Nejdříve působí velmi upjatě a odtažitě, postupně v ní však vikomt probouzí emoce a ona se mění ve vášnivou ženu, kterou ale zlomí Valmontovo odmítnutí.
Další hlavní postavou je Cecile de Volanges v podání sólistky Andrey Kramešové. Tato zkušená tanečnice působí jako patnáctiletá dívka přesvědčivě. Lehce a rozverně točí piruety, chce se tak předvést svému nápadníkovi rytíři Dancenymu v podání talentovaného sólisty Ondřeje Vinkláta. Jeho umění se projevuje nejen v sólovém výkonu, kde vyniká čistá technika a vysoké skoky, ale svou roli vystihuje i herecky jako milovník a zdatný šermíř. Ostatní postavy jsou více výrazové než taneční, například Nelly Danko jako paní de Volanges nebo hrabě de Gercourt v podání Luboše Hajna, jejich přítomnost ve hře je však nepostradatelná. Vaculík pracuje s deseti postavami, nevyužívá sbor, inscenace je komorní, ale přesto výpravná.
Balet Národního divadla uvedl na konci sezony kvalitní dílo, propojené emotivní hudbou, mluveným slovem a zapůsobil téměř filmovou režií. Ve Valmontovi Vaculík rozehrál na scéně Stavovského divadla skutečně poutavou šachovou partii.
Psáno z premiéry 26. června 2014, Stavovské divadlo.

Lenka Trubačová, Taneční aktuality



Minirozhovor s uměleckým šéfaem skupiny Spitfire Company Petrem Boháčem

14. srpna 2014 v 19:17 | lt |  Postřehy

Letošní výstup Spitfire Company na České taneční platformě nebyl první. Co vám účinkování na této přehlídce přineslo?
Slávu, peníze, bohatství a velké množství nabídek k sňatku a k nezávaznému sexu. :-) Všeho jsem si užil plnými doušky. Zkrátka tanec je "cool".
Letošní ročník ČTP je jubilejní. Byl i pro vás něčím výjimečný?
Když festival začínal, hrál jsem fotbal. Když jsem byl -náctiletý, seděl jsem v Klementinu, psal kritiky a počítal metrická schémata v moderní poezii. Tento ročník je pro mne tedy výjimečný tím, že tam vystoupíme, a to s netanečním představením.
Na festivalu představíte Antiwords, projekt fyzického divadla, který zaujal diváky i kritiky v minulé sezoně… Co připravujete v tomto roce?
Zůstávám u svého obsedantního tématu, takže to určitě nebude o radosti. Nechali jsme si postavit skleněnou kostku, doprostřed jsme zasadili japonskou třešeň a ordinujeme si spolu s Miřenkou Čechovou a Bárou Látalovou klaustrofobické seance. Musím uznat, že Báře to jde výborně, vyložený klaustrofobik. Premiéru jsme měli na letošním festivalu Tanec Praha.
V roce 2013 jste zabodovali ve Skotsku na uměleckém festivalu… Chystáte se i letos navštívit nějakou zahraniční přehlídku?
Ano, ve Skotsku jsme zabodovali, tak všichni doufáme, že zabodujeme i na dalším festivalu. Diváci nás viděli - či uvidí - v Krakově, Bytomi, Katovicích, Miláně, Bruselu, Drážďanech, Johannesburgu, Moskvě, Londýně, Chemnitzu, Reykjavíku a v Izraeli. Chystáme tour po Číně, snad Švédsku a Koreji.
Autor: Lenka Trubačová (Taneční aktuality)

Rozhovor s novou držitelkou Thálie Martou Drastíkovou

5. dubna 2014 v 17:12 | lt |  Balet

Rozhovor s Martou Drastíkovou, nominovanou na Cenu Thálie 2013

Marta Drastíková, 28letá tanečnice, vystudovala Janáčkovu konzervatoř v Ostravě, již během studií vystupovala v inscenacích Národního divadla moravskoslezského. Po absolutoriu nastoupila do Národního divadla v Praze, mezi její nejvýraznější role patřila Sylfida v La Sylphide či Klárka v Louskáčkovi. Demisólistka baletu ND má za sebou dvouletou zkušenost ve Vídeňském státním baletu, kde tančila pod vedením Manuela Legrise, bývalého prvního sólisty pařížské Opery. V roce 2012 se vrátila do Prahy, v letošní sezoně výrazně zapůsobila svým výkonem v baletu Romeo a Julie, v němž ztvárnila hlavní roli, což jí přineslo nominaci na Cenu Thálie.
Role Julie pro vás znamenala velkou příležitost, tančila jste poprvé hlavní roli na premiéře baletu Romeo a Julie a jste za ni nominována na Cenu Thálie. Je tato role pro vás přelomová?
Podle mého názoru je určitě přelomová. Je mi 28 let a byla jsem přesvědčena, že si tuto roli čtrnáctileté dívky již nezatančím. Každá tanečnice by asi řekla, že je to její vysněná role, proto to bylo pro mě úžasné překvapení. Zatím jsem neměla tak velkou roli, kde bych mohla i hrát. Julie není jen o technice, ale mohu se v ní projevit také herecky.
Ve vašem medailonku nominace na Thálii je vyzdvihováno vaše herecké ztvárnění této role… Bylo pro vás těžké ji po této stránce nastudovat?
Bylo to velmi náročné, protože jsem neměla zkušenost hrát na jevišti tak obtížnou roli, docela jsem se s tím prala. I pan šéf Petr Zuska, choreograf tohoto baletu, nebyl na začátku zkoušení s mým ztvárněním role spokojený. Stále mi říkal, musíš s tím něco udělat. Uvažovala jsem nad tím, jak roli nastudovat, aby ji divák pochopil. Moc mi pomohla Terezka Podařilová, která má za sebou mnoho zkušeností na jevišti. Probírala jsem s ní svoji roli téměř po každé zkoušce. Pomohla mi s přeměnou dívky v ženu. Byla jsem plná rozporů, abych byla v prvním jednání holčičí a v druhém aby byl znát přerod Julie v ženu, přestože je jí teprve čtrnáct.
Co se týče technické stránky role, překvapily vás nějaké požadavky choreografa?
Musím říct, že ani ne. Byla pro mě výhoda, že jsem s Petrem Zuskou spolupracovala už dříve. Tančila jsem Sólo pro tři, D. M. J. 1953-1977, proto jeho choreografický styl více méně znám. Kdybych do toho šla bez této zkušenosti, bylo by pro mě složitější skloubit techniku a herectví.
Je to pro vás zadostiučiněním, že jste na tuto roli nominována?
Myslím, že určitě, každý nominovaný si toho váží.
Co by pro vás znamenalo, kdybyste cenu dostala?
Bylo by to hezké, takové zadostiučinění za těžkou dřinu, kterou práce tanečnice obnáší. Naše kariéra je krátká, každý den se přemlouváme jít do práce. A potom vám někdo zavolá, že jste nominována na takovou krásnou cenu. Myslím, že se tím nic nezmění, předávání Cen Thálie bude nádherný večer, ale lidé brzy zapomenou, že nějakou cenu máte. Velmi by mě to potěšilo, ale pro mě je důležitější tancovat roli Julie než být nominovaná nebo dostat Cenu Thálie.
Myslíte, že vás to posune v kariéře?
Nedovedu to posoudit, choreografové to tak neberou, že když dobře tančím nějakou roli, měli by mě tedy obsadit do další hlavní role. Musím dokazovat každý den, že na to mám.
Očekáváte povýšení na sólistku?
To by byla otázka na pana šéfa. Nevím, jestli mi Thálie ke smlouvě sólistky pomůže.
Kam byste si sošku Thálie vystavila?
Nevím, přítel z legrace říká, že půjde koupit poličku do Ikey. Nemáme doma žádnou vitrínu, tak jsem o tom zatím neuvažovala.
Jak se vám tančí s Ondřejem Vinklátem? Jste s ním jako partnerem spokojená?
Myslím, že Romeo a Julie je hodně o něm, protože se mi s ním dobře tancuje. Je úžasný partner a také je velmi spontánní. Všecko, co hraje a tančí, dělá na dvě stě procent. Bez něj by tento balet nebyl ono, neumím si představit, že bych tančila s někým jiným.
Jak se cítíte po představení Romea a Julie, musíte se ze své smrti otřepat?
Docela musím, nejen po představení, ale i po projížděčce tohoto baletu. Je to pro mě hodně náročné, cítím se pak na dně, ani ne fyzicky, ale spíše po psychické stránce. Po představení mi nějaký čas trvá, než se z psychického vyčerpání dostanu. Jdeme potom s Ondrou do klubu, dáme si pivo a povíme si, jak to probíhalo. Je dobré se takto odreagovat - a navíc alkohol uvolňuje svaly.
Máte nějaký rituál či zvláštní přípravu před představením?
Asi nemám. Snažím se přijít do divadla co nejdřív, abych alespoň půlhodinku před začátkem představení byla na jevišti a měla čas se sžít s prostorem. Chvíli mi trvá, než se na roli naladím. Je to spojené i s rozcvičováním, že si prohřeji svaly, zkoncentruji se a pak se do toho dostanu. Neumím si představit, že bych na jeviště přišla za pět minut sedm, nazula si špičky a šla na scénu tančit.
Již v dubnu proběhne premiéra České baletní symfonie II. V čem budete tančit? Četla jsem, že Jiří Kylián je váš oblíbený autor…
V choreografii Polní mše tančit nebudu, je mi to líto, ale není to tím, že bych na roli neměla. Je stavěná pouze pro pány, pro dvanáct tanečníků. Choreografie Stabat Mater od Petra Zusky je zase jen pro dámy a v té já tančím.
Další premiérou v této sezoně je balet Valmont, tedy variace na Nebezpečné známosti… Už jste s Liborem Vaculíkem spolupracovala?
Již jsem tančila v jeho baletu Faust, který před několika lety stavěl pro náš soubor. Jsem zvědavá, jaký tento balet bude. Mělo by se jednat o pohybové divadlo s mluveným slovem. Myslím, že slovní doprovod namluví nějaký herec. My v tom budeme tancovat a hrát.
Váš jemný a něžný zjev vás předurčuje spíše k rolím nevinných dívek, víl či princezen než k záporným postavám. Chtěla byste si zatančit v tomto baletu roli mrchy?
Ve Valmontovi budu tančit Madame de Tourvel, což je ctnostná dívka, do které se Valmont zamiluje. Nevadilo by mi ale hrát nějakou zápornou roli, ještě se mi to nepoštěstilo. Myslím, že by mě to bavilo. Docela ráda bych dělala nějakou energickou roli.
Příští sezonu má premiéru výpravný balet La Bayadère… Je to váš oblíbený balet?
Je to krásný balet, zatím jsem neměla šanci ve své kariéře se s tímto titulem setkat. Choreografii bude dělat Javier Torres, který již choreografoval Šípkovou Růženku, balet ND ji uvádí ve Státní opeře. Původní verze je výpravná, ale Javier vynechal některé pasáže, čímž balet poměrně zkrátil, a myslím, že toto zpracováni uspokojí především dětského diváka.
Jak pojme choreografii Bajadéry a jestli to opravdu bude výpravný balet, se musíme nechat překvapit. Doufejme, že se bude na co koukat.
Který balet vám na repertoáru Národního divadla chybí?
Stýská se mi například po Oněginovi. Myslím, že je to hodně dobrý a povedený balet od Cranka. Zkrocení zlé ženy od stejného choreografa byl také moc pěkný komediální balet, divákům by se určitě líbil. Ráda bych, kdyby se více uváděly některé choreografie od Kyliána, kterého mám velmi ráda. Totéž bratři Bubeníčkové, jsou blízko v Drážďanech, je škoda toho nevyužít, mají skvělé choreografie.
Chtěla byste tančit Odettu?
Je to krásná role, ale velmi náročná. Když vidím naše baleríny, jak to tančí, ani jim moc nezávidím. Klobouk dolů před nimi, je to opravdu těžká role, vydají se během představení ze všech svých sil.
Máte zkušenost se zahraničním angažmá… Co jste ve Vídeňské státní opeře ocenila a co vám tam naopak chybělo oproti pražské scéně?
Hlavně domov mi tam chyběl! Vídeň sice není daleko, ale cítila jsem, jak jsou Rakušané jinačí. Mají prostě jinou mentalitu. Ve Vídni od nás vyžadovali větší morálku. Hodně věří tanečníkům, zkoušek je míň, ale předpokládá se, že si sami zkoušejí a představení pak udělají dobře. Je to dáno tím, že se hraje v blocích, celý měsíc jedno představení. To je super, protože s každým uvedením kvalita roste. Myslím, že je to výhodný systém. U nás tomu tak není. Jeden den se hraje Labutí jezero a druhý den Šípková Růženka. Jak se střídají tituly, je zkoušení daleko náročnější.
Je vyváženost repertoáru ve Vídni a v Praze podobná, nebo mají ve Vídeňském státním baletu více klasiky?
Asi je to nastejno. Tím, že se hraje v blocích, je různorodost představení větší. Mají více složených večerů, večer obsahuje většinou tři choreografie. Když jsem tam působila, tak jsme měli šest premiér do roka. V Národním divadle máme dvě až tři.
Ve Vídni jsme měli tolik nových premiér, protože tam začal v té době působit nový šéf, který chtěl změnit celý repertoár. Vždycky se jedno představení hrálo jednu sezonu v bloku a pak se dávalo až za rok. Šéf baletu ve Vídni Manuel Legris, bývalý první sólista pařížské Opery, přivedl do souboru hodně Francouzů z pařížské Opery, i baletní mistry, kteří tam hostovali, což bylo skvělé.
Jaký styl mají francouzští tanečníci?
Mají úplně jiný styl než u nás a moc se mi to líbí. Hodně dbají na kvalitu, ne na kvantitu. Tanečníci z pařížské Opery lpí na čistotě pohybu, hezky vytočených nohou, aby bylo vše přesné. Baletní mistři ve Vídni po nás hlavně chtěli, abychom tancovali a položili se do toho, říkali nám: "Tanči!"
Vyhovuje vám západní trend - rozmanitost tanečních stylů, avšak úbytek klasického repertoáru?
V dnešní době musí tanečník ovládat více stylů. Mohu říct, že tento trend mi nevadí, protože mám ráda klasiku i modernu. Je pro mě zajímavé, když je dílo částečně postaveno na klasice, využívá klasického slovníku, ale přitom je neotřelé. Preferuji neoklasiku, například Jiří Kylián vychází z klasiky, přitom jeho choreografie nejsou na špičkách, ale jsou taneční a hezké.
V rozhovoru před dvěma lety jste uvedla, že byste chtěla ve Vídni ještě zůstat. Co se změnilo, že jste už pak v další sezoně nepokračovala a vrátila se do Prahy?
Moje plány se změnily kvůli mému partnerovi. Bylo to tedy z osobního hlediska. Jsme spolu dlouho, plánujeme, že se vezmeme. Nechceme od sebe být tak daleko. Pro herce je jazyk bariéra, nemohl jít za mnou do Vídně. Bylo by pro něj těžké hrát v jiné zemi, neměl by tam herecké příležitosti, proto jsem se rozhodla vrátit do Prahy.
Byla jste zklamaná, že jste nedostala dost tanečních příležitostí?
Nebylo to tím, že bych neměla taneční příležitosti. Tancovala jsem ve Vídni v mnoha představeních. Navíc nový šéf byl velmi vstřícný. Řekla jsem mu, že jsem se svým přítelem už dlouho a že bych nechtěla, aby to skončilo kvůli vzdálenosti. Nabídl mi, že ho vezmou do souboru, myslel si totiž o mém příteli, že je tanečník. Vysvětlila jsem mu, že to tak není, ale bylo to od něj hezké gesto.
Co jste ve Vídeňské státní opeře třeba tančila?
Bylo toho moc, nevím, co bych zrovna vypíchla, třeba Kyliánovo dílo. V choreografii Bella Figura jsem tančila part, který dělají převážně první sólistky. Bylo super, že jsem si to mohla zatančit. Dále jsem tančila v choreografii Balanchina Who Carres?!, v baletu Raymonda, Don Quijoteod Nurejeva nebo balet La Sylphide, La Vivandière od Lacotta. Neměli tam ani Labutí jezero, ani Louskáčka, byla jsem ráda, že jsem si od těchto kusů, které tančím v Praze často, odpočinula. Teď už tomu tak není, ve Vídni mají na repertoáru také Louskáčka a příští sezonu budou mít iLabutí jezero. V Raymondě jsem dostala ve Vídni velkou příležitost, tančila jsem roli Clemence. Balet byl součástí složeného večera v rámci Junge Talente, kde byla dána příležitost mladým tanečníkům. Šéf baletu nám tak dával šanci, abychom se předvedli, jak na tom jsme. Představení obsahovalo duety, pas de deux a variace.
Neměla jste obavy, jestli vás v Praze vezmou zpátky do souboru?
Měla, když jsem volala šéfovi, jestli bych se mohla vrátit, řekl, že mohu, ale musím přijít na konkurz. I když mě znal, chtěl si mne přece jen prověřit. Bála jsem se, ale konkurz jsem udělala a jsem tady.
Jak už jste naznačila, byl důvodem návratu do Prahy váš přítel Radúz Mácha. Bylo těžké udržovat vztah na dálku?
Bylo to náročné, z toho důvodu jsem nezůstala ve Vídni tak dlouho. Asi je pro mne důležitější soukromá pohoda než tanec, za několik let stejně půjde tancování k ledu, pro mne je přednější osobní život.
Váš přítel řekl do médií, že není pravda, že baletky nejí, protože jedí docela dost… Je to pravda?
Je to opravdu tak. Jím jako jiní lidé, večer hodně, protože jdu ráno na trénink a vím, že si to mohu dovolit. Před zkouškou se najím tak dopolosyta. I před představením si vždycky něco dám, ale nemohu se nacpat tak, abych pak nemohla dýchat, dám si třeba energetickou tyčinku nebo banán, kde je hodně hořčíku.
Máte nějaký speciální jídelníček - energeticky vyvážený, když máte takovou pracovní zátěž?
Přiznám se, že nic takového nemám. Když mám nějaké náročné představení, dám si k obědu něco výživného, třeba těstoviny nebo nějaké dobré maso. Úplně na tom nebazíruji, že bych dneska musela sníst tohle a tohle, abych měla dost energie na večer, ale snažím se, abych se vždycky dobře najedla.
Podporuje vás přítel v kariéře?
Myslím, že se podporujeme navzájem a snažíme se být k sobě upřímní. Řekli jsme si, že když se budeme dívat na představení toho druhého, řekneme si plusy i minusy našich výkonů. Málokdy nám řeknou kritiku rodiče a známí, kteří se přijdou podívat na představení. Přítel se chodí dívat samozřejmě na každé představení, pokud může, protože sám hraje v divadle, takže se nám to někdy kryje.
Sám je také členem souboru ND, i když činoherního… Pomáhá vám se studiem herecké stránky role?
Právě že ne, taky jsem si říkala, že bych využila jeho hereckých rad, ale asi bych se před ním styděla.
Váš přítel Radúz Mácha se nyní stal více mediálně známým zásluhou seriálu Cesty domů, má spousty fanynek… Nežárlíte na něj?
Nežárlím, jsem ráda, že má fanoušky a že má úspěch.
Se svým přítelem jste již dlouho, plánujete v dohledné době rodinu nebo raději až po skončení kariéry?
Rodinu samozřejmě plánujeme, ale teď chci ještě tancovat, protože kariéra tanečnice je krátká.
Sníte ještě o kariéře v zahraničí?
Ani ne, jsem tady spokojená. Kdyby přišla nabídka na hostování, bylo by to hezké. Kdyby mi nabídli angažmá, asi bych to nevzala.
Co třeba platové podmínky v zahraničí, nejsou velkým lákadlem?
Peníze jsou určitě lákadlem, ale víc jde o prestiž. My tanečníci spíše děláme tohle povolání, protože nás baví. Je to taková profese, která se ani nedá dělat pro peníze. V zahraničí jsou samozřejmě lepší platové podmínky.
Nebojíte se změny poměrů s novým ředitelem ND Janem Burianem?
Všichni členové souboru se obávají nějaké změny, ale zatím to nijak nepociťujeme.
Myslíte, že činí ředitel úspory v rozpočtu snižováním platů umělců?
Možná, že v tomhle se změny dějí, protože nám tanečníkům nastavili jiný systém odměňování, tak uvidím, zda povede změna k lepšímu.
Jste tedy teď a tady spokojená, nebo byste chtěla něco ve svém životě změnit?
Nyní bych neměnila nic. Dělám práci, která mě baví. Mám úžasného přítele a rodinu, která mě podporuje.
Jakou máte o sobě představu - jak se vidíte za deset let?
Nedokážu říci nějakou vizi, jak se vidím za deset let. Taky bych to chtěla vědět, na to se mě ptá spousta lidí, ještě nemám jasno. Teď chci tančit a poté plánuji mít děti, jestli pak budu pokračovat s tancováním, to nevím, záleží na zdraví. Člověk, když moc plánuje a pak něco nevyjde, je zklamaný.
Zdroj: www.tanecniaktuality.cz
Plakát k romeovi a Julii: Pavel Hejný
Fota z Romea a Julie: Sergej Gherciu
Umělecké profilové fota: Lucho Cassanova Sorola

Kam vyráží baletka Rebecca King za hudbou

21. dubna 2012 v 11:42

Skupinu ABBA jsem poslouchala už jako dítě, zbožňuju její písničky. 25. dubna zajdu na ABBA SHOW v Divadle Broadway a zavzpomínám si tak na staré časy. Poslouchání songů ABBA mi zlepší vždycky náladu.


Rozhovor s Editou Raušerovou a Rebeccou King do časopisu ND

1. ledna 2012 v 20:11 | lt |  Balet
Netančíme pro sebe ale pro lidi

Edita Raušerová je od nové sezóny primabalerínou ND, Rebecca King nastoupila do ND na pozici demisólistky. Obě spojuje mládí, talent a také nová hlavní role, která je snem každé tanečnice, dvojrole Odetty a Odilie v Labutím jezeře. Přiznávají, že nastudování role bylo náročné, ale stálo to za to, od diváků ve vyprodaném hlediště sklidily zasloužené ovace. Nyní se těší na nové role a výzvy, rády by tančily v novém baletu Šípková Růženka, který má premiéru v Národním divadle už v březnu.

V září a říjnu jste excelovaly ve dvojroli Odetty a Odilie na scéně Národního divadla, obě jste tuto roli studovaly teprve nedávno. Jak dlouho jste ji zkoušely a co je pro vás na ní nejtěžší?
Edita Raušerová: Před svou květnovou premiérou jsem zkoušela přibližně pět týdnů.
Když poprvé tančíte takovou velkou roli, chcete se na ni pořádně připravit. Pro mě a mého tanečního partnera Adama Zvonaře to bylo náročné. Soustředili jsme se hodně na techniku, aby vše vypadalo dobře a přesně. Kladla jsem důraz na ruce a vytočení nohou. Z role Odetty/Odilie jsem měla radost, ale hlavně respekt a trošku strach. Je to dvojrole, tak musíte zvládnout obě polohy, což vůbec není jednoduché.
Rebecca King: Začala jsem ji studovat koncem června. Přes léto jsem byla doma v Marylandu, kde jsem zkoušela na sále, aby mi to sedlo do hlavy a do těla. Když jsem přišla po prázdninách do nového souboru, nemusela jsem se soustředit na kroky, ale zaměřila jsem se na držení rukou a na emoce.
Rebecco, tančila jste Labutí jezero již v minulosti na jiné scéně?
Odettu jsem tančila již ve Státní opeře, ale v Národním divadle je to úplně jiná verze. Některé technické prvky byly odlišné a jiné zase velmi podobné. Nejtěžší bylo změnit drobnosti, které jsem měla automatický naučené. Příběh je v pojetí Národního divadla odlišný od toho, v kterém jsem v minulosti vystupovala. Odetta tu není v druhém jednání tak smutná, ale je šťastná a zamilovaná. Princ ví od začátku, že je dívka a ne labuť, nemusí se tedy bát, že po ní bude střílet. Vyprávím tedy příběh, jak je pro mě těžké být labutí a bojovat za svou lásku. Pro diváka je víc než technické provedení důležité herecké ztvárnění, aby uvěřil tomu, co se na jevišti odehrává.
Edito, bylo pro vás představení v září jednodušší, když jste ho tančila již podruhé?
Na jednu stranu ano, protože jsem to měla už naučené. Na druhou stranu jsem měla strach, abych představení vůbec udělala, bylo to těsně po prázdninách. Labutí jezero je velmi obtížné na fyzickou kondici. Člověk má už za sebou premiéru a myslí si tedy, že je všechno v pohodě. To však svádí k tomu, že může snadno něco zkazit. Pořád je co zlepšovat, aby to bylo dokonalé. Když jsem měla nastudovanou techniku role, mohla jsem se více soustředit na hereckou část a práci s rukama.
Jak se vám tančí s vašimi partnery, je důležité, když máte v Labutím jezeru tvořit zamilovaný pár, aby vám byl partner sympatický?
Edita Raušerová: Myslím si, že ano. Je asi těžké tancovat s někým, koho zrovna nemusíte, ale to nemohu posoudit. Zatím se mi nic takového nestalo. Někteří tanečníci jsou tak profesionální, že i když se nemají moc v lásce, není to na nich poznat.
Rebecca King: S Filipem Veverkou se známe už tři roky. Jsme kamarádi, občas chodíme na kávu nebo na večeři. Máme mezi sebou dobrý kontakt a to je pro mě důležité. V partneřině, když se dva lidé neznají, je pro ně náročnější spolu tančit. Pracovali jsme spolu už ve Státní opeře na baletu Labutí jezero, Spící krasavice i Popelka. Oba víme, co druhý potřebuje a jsme spolu na jevišti sladěni.
Odetta a Odilie je snem každé baleríny, co pro vás tato role znamená?
Edita Raušerová: Každá tanečnice má jinou vysněnou roli, třeba je to Giselle, Kitri, ale pro mě to byla od malička Odetta. Když jsem dozvěděla, že ji budu tančit, splnil se mi sen. Věděla jsem, že nejsem úplně typ na labuť, ale hodně jsem pracovala na tom, aby to vypadalo dobře. Samozřejmě se někomu líbit budu nebo naopak. S tím já už nic neudělámJ.
Rebecca King: Když mi bylo patnáct let a mé učitelce tance bylo čtyřicet, tančila tuto roli na galakoncertu v Marylandu a byla při tom naprosto úžasná. Jakmile slyším hudbu z Labutího jezera, vzpomenu si na svou pedagožku, díky níž jsem si Odettu a Odilii přála tolik tančit.
Rebecco, tuto sezónu jste přestoupila ze Státní opery, jak se vám líbí v Národním divadle?
U vás Edito, také nastal zvrat, jste od nové sezóny první sólistkou, kromě vyššího platu, co se změnilo?
Rebecca King: Zatím vidím na svém přestupu jen pozitiva, přinesl mi nové možnosti a výzvy. Mezi to patří hlavní role v Labutím jezeře a Louskáčkovi, ve kterém nyní tančím po pěti letech. Těším se na nový repertoár, spolupráci s novými choreografy a s baletními mistry. Vážím si jejich připomínek a rad, protože jedině tak se člověk zdokonalí. Na Labutím jezeru jsem spolupracovala hlavně se Zuzanou Susovou, Míšou Černou a Alexejem Afanassievem, moc mi pomohli. Na týden tu byla také asistentka choreografa baletu Ingrid Němečková a pracovala s námi, což bylo výborné a obohacující.
Edita Raušerová: Vyšší plat o moc vyšší není, ale to snad brzy zlepší. Když jsem se dozvěděla, že se stanu první sólistkou, nemohla jsem tomu uvěřit. Nejdříve jsem byla šťastná, protože jsem po ničem jiném netoužila, ale pak přišly obavy. Doufám, že mi neubude práce a přijdou další krásné role. Změny v chování u kolegů nijak nevnímám… Přijdou mi pořád stejní.
Edito, vy jste přestoupila během studií v Brně do Prahy, proč jste se tak rozhodla? Nestýská se vám po rodině, když je tak daleko?
To bylo ráz na ráz. Impulzem pro mě byly pražské Masterclasses s Dariou Klimentovou, kde byla spousta tanečníků z Prahy. Říkala jsem si, že bych ráda získala jinou zkušenost, jiný přístup a dril. Přemýšlela jsem o tom celý šestý ročník na brněnské konzervatoři. Nakonec jsem přijímačky do Prahy zkusila. Pražská konzervatoř mi dala opravdu hodně, ale ani studia v Brně nelituji, z obou jsem si odnesla to nejlepší. Po rodičích se mi stýskalo, volala jsem si s nimi každý den a samozřejmě jsem jezdila na víkendy domů.
Rebecco, studovala jste tanec v Marylandu v USA, co vás přivedlo do Ukrajinského národního baletu a pak do Prahy?
V Americe se tančí málo klasiky, je tam hlavně moderní balet. Po škole jsem nejdříve šla na Ukrajinu, protože se tam hraje čistě klasický repertoár. Za jednu sezónu mého působení jsem tančila jen v jednom neoklasickém titulu. Pak jsem se na rok vrátila do Ameriky, zkoušela jsem různé soubory a obhlížela jsem si jejich repertoár. Nelíbil se mi tam styl práce, hrají tam jeden balet čtrnáct dní v kuse a pak mají dva týdny volno. Takhle to je stále dokola a taky nemají práci po celý rok. Taneční sezóna jim trvá pouze šest až sedm měsíců a zbytek roku nemají co na práci. Je těžké se pak udržet ve formě a klasický titul studují maximálně jednou za rok, u většiny souborů je to Louskáček.

Co máte rády na Praze?
Rebecca King: Když se člověk snaží mluvit česky, lidi jsou fajn. Pro jiné kolegyně z branže, které neumí česky, je to tu těžší. Praha je krásná, když jdu historickým centrem, jen žasnu, každá budova je skvost. V Americe nejsou skoro žádné památky a historické budovy. V říjnu jsem byla v Budapešti, i když jsou tam nějaké monumenty, tady je jich víc a jsou hezčí. Také mám ráda některé české jídlo, chutná mi například bramborová polévka, smažený řízek a svíčková omáčka.
Edita Raušerová: Praha je krásné město a jsou tu nádherné památky, ale to je asi vše. Spíše bych se více rozmluvila o Brnu, které mi přirostlo k srdci. Je to pěkné, malinké město, pro mě je malebné a lidé jsou milí, takoví jsou Moraváci.

Měly jste možnost tančit na zahraničních scénách?
Edita Raušerová: Měla jsem možnost hostovat s pražským souborem Národního divadla. Poznáváme nová města a jeviště. Líbilo se mi v Kievské opeře, kde jsem byla na mezinárodní taneční soutěži. Nebylo tam klasické jeviště, ale 4% šikma. Bylo tam proto těžší tančit. Musíte si na to zvyknout, pak je to snadné. Nejlepší je skákat směrem dolů, to vyletíte dva metry vysoko, horší je to do kopce. Tančila jsem hlavně na tuzemských scénách, například v Brně, kde je obrovská scéna. Prostředí tam znám už od té doby, co jsem byla malá holka. Dobře se mi také tančí v Národním divadle v Praze, kde to znám nejlépe.
Rebecca King: Mně se také zdála nejlepší scéna v Kievě. Pěkné jeviště je také v Karlsruhe, scéna je dvakrát větší než v Národním divadle. Je příjemné na takovém místě tančit, ale v Karlsruhe se mi nelíbí divadlo, protože sedadla s diváky jsou nad úrovní jeviště. Když jsou diváci tak blízko u vás, působí to znervózňujícím dojmem.

Tíhnete spíš k moderním nebo klasickým baletům?
Rebecca King: Mám raději klasiku, protože má nějaký příběh, který musí tanečníci divákům převyprávět a líbí se mi také klasická technika. Studovala jsem deset let, táhne mě to k ní víc než k moderně
Edita Raušerová: Před čtyřmi lety jsem se chtěla věnovat jenom klasice. Chtěla jsem proto do klasického souboru, ale postupem času jsem si zamilovala i moderní tanec. Myslím si, že tanečník by měl být všestranný. Umět se hýbat jak v klasickém repertoáru, tak i v moderním.

Tíhnete spíš k moderním nebo klasickým baletům?
Edito, jaký je pro vás rozdíl mezi klasikou a modernou?
Je jedno, jestli se člověk věnuje klasice nebo moderně, oboje huntuje tělo. Z klasického tance vás bolí nohy a záda, ale mohou vás klidně bolet i z moderny. Záleží na choreografii a délce zkoušek. Například když přijel Christopher Bruce, byli jsme na začátku zkoušek představení Moonshine úplně zničení. Byl to jiný druh pohybu, než jsme byli zvyklí.
Slyšela jsem, že v některých zahraničních souborech baletky váží, protože nesmí přibrat, musíte si v Národním divadle také hlídat striktně váhu?
Edita Raušerová: Slyšela jsem to samé. Samozřejmě si musíme hlídat váhu, ale není to tak přísné, je to individuální záležitost, kterou si každý tanečník řeší sám. Pokud má někdo problém s váhou, je mu taktně naznačeno, aby s tím něco udělal.
Rebecca King: Každá baletka si to především hlídá sama. Já jsem zhubla několik kilo, když jsem v létě trénovala Labutí jezero, protože jsem měla velký fyzický výdej, ale nebyl to úmysl. Když se baletka vidí v zrcadle, měla by poznat, kdy má zhubnout. V Ukrajinském národním baletu nás hlídali přehnaně. Každý den nás baletní mistryně seřadila do řady, ukazovala na ty, které se jí podle jejího měřítka zdály tlusté. Bylo to deprimující, kvůli takové drezůře měly pak některé holky problém s příjmem potravy.
Balet ND je nejlepší soubor v zemi, kde je velká konkurence. Cítíte mezi sebou rivalitu, například před premiérou?
Edita Raušerová: Neměla jsem s tím zatím zkušenost. Před premiérou převládá spíše vyčerpání, jsme rádi, že žijeme a těšíme se, až budeme mít stresové období za sebou.
Rebecca King: Rivalita mezi námi není, ale konkurence je dobrá, v Národním divadle je víc vynikajících tanečníků než ve Státní opeře. Je zajímavé pozorovat primabaleríny ND, jako je Tereza Podařilová, Nikola Márová a Zuzana Susová, mají tolik let zkušeností za sebou, že přesně ví, jak pracovat s tělem. Ve Státní opeře byla taková jen Miho Ogimoto, od které jsem se mohla něco přiučit, jinak tam byly samé mladé tanečnice.
Některé další kolegyně z vašeho souboru mají teď miminko. Přemýšlíte někdy o tom, že byste se pořídily potomka, nebo raději počkáte nakonec kariéry?
Edita Raušerová: Miminka jsou roztomilá, ale je to velká zodpovědnost. Samozřejmě bych jednou chtěla mít dítě, ideální by to podle mě bylo tak ve dvaceti osmi letech. Mohla bych se pak ještě vrátit, tanečnice bývají v tomto věku relativně v dobré kondici. Ne vždy se to dá naplánovat.
Rebecca King: Viděla jsem sice spoustu miminek, ale nikdy jsem si ho netoužila pořídit, až když jsem viděla syna Nikoly Márové Maxíka. Úplně jsem se do něj zamilovala, je moc roztomilý. Zatím jsem neplánovala, jestli budu mít dítě během kariéry nebo až po jejím skončení, záleží také, kdy potkám toho správného partnera.
Baletky mají na konci kariéry zhuntované tělo, řešíte už teď nějaké zdravotní problémy?
Edita Raušerová: Mám je často. Nemám úplně všechno zadarmo, nejsem tak dispozičně vybavená jako ostatní kolegyně, které mají například volnější kyčle nebo měkčí páteř. Stále mě něco bolí. Musela jsem si akorát najít nějaké cvičení, které mi pomůže uvolnit tělo.
Rebecca King: Určitě, to má každá baletka. Já mám skoliózu páteře, která mě někdy hodně bolí. Zatím jsem naštěstí nemusela na žádnou operaci. Hodně mi pomáhá jóga, na kterou často chodím. Občas mě po té józe bolí záda ještě více, ale dlouhodobě mi to pomáhá. Když se mi to zhorší, jedu jednou ze rok fyzioterapeutovi do New Yorku, je fakt výborný. Dělá mi masáže a odblokovává mě. Lečí také tanečníky American Ballet Theater.

Na které své představení byste diváky pozvaly?
Rebecca King: Kdo nestihl Louskáčka před Vánocemi, ať se na něj přijde podívat v lednu, je to kouzelné představení a já v něm tančím Vílu Vánoc.
Edita Raušerová: Ať lidé chodí na všechna představeníJ! O Vánocích na Louskáčka, v lednu na Labutí jezero nebo v únoru na Oněgina. Je velká škoda, když někdy vystupujeme a je poloprázdné hlediště, protože netančíme pro sebe, ale pro lidi. Člověka povzbudí, když je divadlo plné diváků a ti reagují.
Jaké jsou vaše plány do budoucna, chystáte se do zahraničí?
Edita Raušerová: Plány? Ani nevím, zatím žádné. Nechávám tomu volný průběh. Už mám v souboru vybudovanou nějakou pozici, tak nemám v plánu odjíždět do zahraničí… Nechám se překvapit.
Rebecca King: Teď jsem v Praze spokojená. Uvidíme, jak vše v budoucnu dopadne.
Lenka Trubačová
Zdroj: Národní divadlo

Kam dál