citát: "Balet je pro mě vším."

Valmont - recenze baletu ND

Sobota v 21:52 | lt |  Balet

Balet Valmont měl premiéru 26. června 2014 ve Stavovském divadle. Hra plná intrik má podle autora Libora Vaculíka jediné pravidlo - nikdy se nesmíš zamilovat.
K vytvoření baletu Vaculíka přivedl román v dopisech Les Liaisons dangereuses francouzského spisovatele Choderlose de Laclose; v českém překladu "nebezpečné vztahy", u nás se však vžil více pojem Nebezpečné známosti. Román se dočkal řady filmových zpracování, k těm neznámějším patří americký film Nebezpečné známosti, kde ztvárnil hlavní roli John Malkovich, a pod názvem Valmont ho natočil Miloš Forman.
Vaculík si také zvolil formanovský název a ani jeho zpracování se od literární předlohy příliš neliší. Jedná se o emotivní příběh dvou francouzských šlechticů vyznávajících libertinismus, v tomto případě ovšem nevyznávají politické přesvědčení, nýbrž jakési zvrhlé volnomyšlenkářství. Vikomt de Valmont a markýza de Merteuil si v duchu této filozofie hrají chladnokrevně s city, ale především životy druhých lidí. Bez náznaku jakékoli morálky svádějí pro pobavení a pro pomstu nevinné oběti. Valmont při vidině milostné avantýry s markýzou mění osudy několika postav: paní de Tourvel, nevinné Cecile de Volanges, rytíře Dancenyho i dalších. Avšak jak markýza, tak vikomt se sami zamotávají do smyček svých intrik a oba na to doplácejí. Valmont zemře v souboji s rytířem Dancenym. O markýze de Merteuil se celá pařížská společnost dozví, že je mrcha a intrikánka a má na svědomí vikomtovu smrt. Konec baletu se pak odehrává na pohřbu Valmonta. Všechny hlavní postavy se přicházejí rozloučit, samozřejmě i markýza de Merteuil, po které ostatní místo kamení hází dopisy. Poté, co písemnosti spálí v ohni, začnou pohlcovat plameny i ji samotnou.
Dramaturgická koncepce inscenace je velmi zdařilá, děj rychle plyne a je plný zvratů. Na účinnosti baletu má podíl zejména režisér, choreograf a také autor libreta Libor Vaculík, na kterém pracoval se Zdeňkem Prokešem. Není jednoduché přenést román v dopisech na jeviště jako taneční divadlo, ale Vaculíkovi se to povedlo se ctí. Intriky a emoce dokonale rozehrál pohybem a výraznými hereckými prostředky. V každé scéně se daří vytvořit sugestivní atmosféru, která se přenáší až na diváky. Ať je to v pařížském salonu, ložnici, nebo na venkově.
Taneční inscenaci doplňují dopisy předčítané činoherci ND. Nejedná se však o něco nadbytečného, naopak tento element činí představení zajímavějším a srozumitelnějším. V baletu je rovněž patrné výborné sepětí taneční a hudební složky, jež souzní s dějem. V první části baletu je slyšet převážně symfonická hudba Franze Schuberta, melodická a romantizující. V druhém jednání jsou použity skladbyPēterise Vaskse, jsou mnohem více emotivní a svou disharmoničností předznamenávají blížící se tragédii. Na dramatičnosti představení se podílí také scéna Martina Černého a kostýmy Romana Šolce; dominuje především černobílá elegance v kostýmech Valmonta a de Merteuil, černobílý kočár, vějíř a jeviště jako černobílá šachovnice.
V prvním jednání se rozehrává i hra barev, v nápaditých dekoracích a v dobově pojatých kostýmech, v případě dam to jsou honosné šaty v pastelových barvách, u pánů sametové kalhoty a brokátové kabáty, které doplňují rokokové bílé paruky. Druhá část je temnější, paruky i kostýmy jsou tmavé, jediná madame de Tourvel se odlišuje světlými vlasy, které evokují její nevinnost. Použitá točna umožňuje rychlé výměny scén a nečekané proměny. Atmosféru dotváří hra světel, stínů a zvláště projekce Vladislava Plecitého, jež navozuje až snový dojem.
Vaculíkova koncepce klade velké nároky na představitele hlavních rolí, zejména na hereckou stránku. Taneční výkony neoklasického Vaculíkova slovníku vypadají v podání nejlepších tanečníků ND Praha lehce a vyznačují se profesionalitou. Nejvýraznější choreografickou složkou jsou náročné duety s originálními zvedačkami, zajímavé jsou i sólové party.
V hlavních rolích excelují po všech stránkách první sólisté baletního souboru Národního divadla Tereza Podařilová aAlexandre Katsapov. Markýza de
Merteuil je opravdová femme fatale, není muž, který by jí odolal, není jen svůdná, ale je hlavně úlisná a intrikánská. Právě ona posunuje figury po šachové partii osudu a manipuluje i s Valmontem, který ji prohlédne příliš pozdě. Role Valmonta je pro Alexandra Katsapova šitá na míru. Jeho herecký projev je velmi barvitý, je lehkovážným svůdníkem i zamilovaným mužem, který se zmítá mezi bezcitností a láskou, gentlemanstvím a krutostí. S Terezou Podařilovou tvoří pár plný náruživosti, která nechybí ani v duetech Valmonta s paní de Tourvel ztvárněnou demisólistkou Martou Drastíkovou. Nejdříve působí velmi upjatě a odtažitě, postupně v ní však vikomt probouzí emoce a ona se mění ve vášnivou ženu, kterou ale zlomí Valmontovo odmítnutí.
Další hlavní postavou je Cecile de Volanges v podání sólistky Andrey Kramešové. Tato zkušená tanečnice působí jako patnáctiletá dívka přesvědčivě. Lehce a rozverně točí piruety, chce se tak předvést svému nápadníkovi rytíři Dancenymu v podání talentovaného sólisty Ondřeje Vinkláta. Jeho umění se projevuje nejen v sólovém výkonu, kde vyniká čistá technika a vysoké skoky, ale svou roli vystihuje i herecky jako milovník a zdatný šermíř. Ostatní postavy jsou více výrazové než taneční, například Nelly Danko jako paní de Volanges nebo hrabě de Gercourt v podání Luboše Hajna, jejich přítomnost ve hře je však nepostradatelná. Vaculík pracuje s deseti postavami, nevyužívá sbor, inscenace je komorní, ale přesto výpravná.
Balet Národního divadla uvedl na konci sezony kvalitní dílo, propojené emotivní hudbou, mluveným slovem a zapůsobil téměř filmovou režií. Ve Valmontovi Vaculík rozehrál na scéně Stavovského divadla skutečně poutavou šachovou partii.
Psáno z premiéry 26. června 2014, Stavovské divadlo.

Lenka Trubačová, Taneční aktuality


 


Minirozhovor s uměleckým šéfaem skupiny Spitfire Company Petrem Boháčem

Čtvrtek v 19:17 | lt |  Postřehy

Letošní výstup Spitfire Company na České taneční platformě nebyl první. Co vám účinkování na této přehlídce přineslo?
Slávu, peníze, bohatství a velké množství nabídek k sňatku a k nezávaznému sexu. :-) Všeho jsem si užil plnými doušky. Zkrátka tanec je "cool".
Letošní ročník ČTP je jubilejní. Byl i pro vás něčím výjimečný?
Když festival začínal, hrál jsem fotbal. Když jsem byl -náctiletý, seděl jsem v Klementinu, psal kritiky a počítal metrická schémata v moderní poezii. Tento ročník je pro mne tedy výjimečný tím, že tam vystoupíme, a to s netanečním představením.
Na festivalu představíte Antiwords, projekt fyzického divadla, který zaujal diváky i kritiky v minulé sezoně… Co připravujete v tomto roce?
Zůstávám u svého obsedantního tématu, takže to určitě nebude o radosti. Nechali jsme si postavit skleněnou kostku, doprostřed jsme zasadili japonskou třešeň a ordinujeme si spolu s Miřenkou Čechovou a Bárou Látalovou klaustrofobické seance. Musím uznat, že Báře to jde výborně, vyložený klaustrofobik. Premiéru jsme měli na letošním festivalu Tanec Praha.
V roce 2013 jste zabodovali ve Skotsku na uměleckém festivalu… Chystáte se i letos navštívit nějakou zahraniční přehlídku?
Ano, ve Skotsku jsme zabodovali, tak všichni doufáme, že zabodujeme i na dalším festivalu. Diváci nás viděli - či uvidí - v Krakově, Bytomi, Katovicích, Miláně, Bruselu, Drážďanech, Johannesburgu, Moskvě, Londýně, Chemnitzu, Reykjavíku a v Izraeli. Chystáme tour po Číně, snad Švédsku a Koreji.
Autor: Lenka Trubačová (Taneční aktuality)

Rozhovor s novou držitelkou Thálie Martou Drastíkovou

5. dubna 2014 v 17:12 | lt |  Balet

Rozhovor s Martou Drastíkovou, nominovanou na Cenu Thálie 2013

Marta Drastíková, 28letá tanečnice, vystudovala Janáčkovu konzervatoř v Ostravě, již během studií vystupovala v inscenacích Národního divadla moravskoslezského. Po absolutoriu nastoupila do Národního divadla v Praze, mezi její nejvýraznější role patřila Sylfida v La Sylphide či Klárka v Louskáčkovi. Demisólistka baletu ND má za sebou dvouletou zkušenost ve Vídeňském státním baletu, kde tančila pod vedením Manuela Legrise, bývalého prvního sólisty pařížské Opery. V roce 2012 se vrátila do Prahy, v letošní sezoně výrazně zapůsobila svým výkonem v baletu Romeo a Julie, v němž ztvárnila hlavní roli, což jí přineslo nominaci na Cenu Thálie.
Role Julie pro vás znamenala velkou příležitost, tančila jste poprvé hlavní roli na premiéře baletu Romeo a Julie a jste za ni nominována na Cenu Thálie. Je tato role pro vás přelomová?
Podle mého názoru je určitě přelomová. Je mi 28 let a byla jsem přesvědčena, že si tuto roli čtrnáctileté dívky již nezatančím. Každá tanečnice by asi řekla, že je to její vysněná role, proto to bylo pro mě úžasné překvapení. Zatím jsem neměla tak velkou roli, kde bych mohla i hrát. Julie není jen o technice, ale mohu se v ní projevit také herecky.
Ve vašem medailonku nominace na Thálii je vyzdvihováno vaše herecké ztvárnění této role… Bylo pro vás těžké ji po této stránce nastudovat?
Bylo to velmi náročné, protože jsem neměla zkušenost hrát na jevišti tak obtížnou roli, docela jsem se s tím prala. I pan šéf Petr Zuska, choreograf tohoto baletu, nebyl na začátku zkoušení s mým ztvárněním role spokojený. Stále mi říkal, musíš s tím něco udělat. Uvažovala jsem nad tím, jak roli nastudovat, aby ji divák pochopil. Moc mi pomohla Terezka Podařilová, která má za sebou mnoho zkušeností na jevišti. Probírala jsem s ní svoji roli téměř po každé zkoušce. Pomohla mi s přeměnou dívky v ženu. Byla jsem plná rozporů, abych byla v prvním jednání holčičí a v druhém aby byl znát přerod Julie v ženu, přestože je jí teprve čtrnáct.
Co se týče technické stránky role, překvapily vás nějaké požadavky choreografa?
Musím říct, že ani ne. Byla pro mě výhoda, že jsem s Petrem Zuskou spolupracovala už dříve. Tančila jsem Sólo pro tři, D. M. J. 1953-1977, proto jeho choreografický styl více méně znám. Kdybych do toho šla bez této zkušenosti, bylo by pro mě složitější skloubit techniku a herectví.
Je to pro vás zadostiučiněním, že jste na tuto roli nominována?
Myslím, že určitě, každý nominovaný si toho váží.
Co by pro vás znamenalo, kdybyste cenu dostala?
Bylo by to hezké, takové zadostiučinění za těžkou dřinu, kterou práce tanečnice obnáší. Naše kariéra je krátká, každý den se přemlouváme jít do práce. A potom vám někdo zavolá, že jste nominována na takovou krásnou cenu. Myslím, že se tím nic nezmění, předávání Cen Thálie bude nádherný večer, ale lidé brzy zapomenou, že nějakou cenu máte. Velmi by mě to potěšilo, ale pro mě je důležitější tancovat roli Julie než být nominovaná nebo dostat Cenu Thálie.
Myslíte, že vás to posune v kariéře?
Nedovedu to posoudit, choreografové to tak neberou, že když dobře tančím nějakou roli, měli by mě tedy obsadit do další hlavní role. Musím dokazovat každý den, že na to mám.
Očekáváte povýšení na sólistku?
To by byla otázka na pana šéfa. Nevím, jestli mi Thálie ke smlouvě sólistky pomůže.
Kam byste si sošku Thálie vystavila?
Nevím, přítel z legrace říká, že půjde koupit poličku do Ikey. Nemáme doma žádnou vitrínu, tak jsem o tom zatím neuvažovala.
Jak se vám tančí s Ondřejem Vinklátem? Jste s ním jako partnerem spokojená?
Myslím, že Romeo a Julie je hodně o něm, protože se mi s ním dobře tancuje. Je úžasný partner a také je velmi spontánní. Všecko, co hraje a tančí, dělá na dvě stě procent. Bez něj by tento balet nebyl ono, neumím si představit, že bych tančila s někým jiným.
Jak se cítíte po představení Romea a Julie, musíte se ze své smrti otřepat?
Docela musím, nejen po představení, ale i po projížděčce tohoto baletu. Je to pro mě hodně náročné, cítím se pak na dně, ani ne fyzicky, ale spíše po psychické stránce. Po představení mi nějaký čas trvá, než se z psychického vyčerpání dostanu. Jdeme potom s Ondrou do klubu, dáme si pivo a povíme si, jak to probíhalo. Je dobré se takto odreagovat - a navíc alkohol uvolňuje svaly.
Máte nějaký rituál či zvláštní přípravu před představením?
Asi nemám. Snažím se přijít do divadla co nejdřív, abych alespoň půlhodinku před začátkem představení byla na jevišti a měla čas se sžít s prostorem. Chvíli mi trvá, než se na roli naladím. Je to spojené i s rozcvičováním, že si prohřeji svaly, zkoncentruji se a pak se do toho dostanu. Neumím si představit, že bych na jeviště přišla za pět minut sedm, nazula si špičky a šla na scénu tančit.
Již v dubnu proběhne premiéra České baletní symfonie II. V čem budete tančit? Četla jsem, že Jiří Kylián je váš oblíbený autor…
V choreografii Polní mše tančit nebudu, je mi to líto, ale není to tím, že bych na roli neměla. Je stavěná pouze pro pány, pro dvanáct tanečníků. Choreografie Stabat Mater od Petra Zusky je zase jen pro dámy a v té já tančím.
Další premiérou v této sezoně je balet Valmont, tedy variace na Nebezpečné známosti… Už jste s Liborem Vaculíkem spolupracovala?
Již jsem tančila v jeho baletu Faust, který před několika lety stavěl pro náš soubor. Jsem zvědavá, jaký tento balet bude. Mělo by se jednat o pohybové divadlo s mluveným slovem. Myslím, že slovní doprovod namluví nějaký herec. My v tom budeme tancovat a hrát.
Váš jemný a něžný zjev vás předurčuje spíše k rolím nevinných dívek, víl či princezen než k záporným postavám. Chtěla byste si zatančit v tomto baletu roli mrchy?
Ve Valmontovi budu tančit Madame de Tourvel, což je ctnostná dívka, do které se Valmont zamiluje. Nevadilo by mi ale hrát nějakou zápornou roli, ještě se mi to nepoštěstilo. Myslím, že by mě to bavilo. Docela ráda bych dělala nějakou energickou roli.
Příští sezonu má premiéru výpravný balet La Bayadère… Je to váš oblíbený balet?
Je to krásný balet, zatím jsem neměla šanci ve své kariéře se s tímto titulem setkat. Choreografii bude dělat Javier Torres, který již choreografoval Šípkovou Růženku, balet ND ji uvádí ve Státní opeře. Původní verze je výpravná, ale Javier vynechal některé pasáže, čímž balet poměrně zkrátil, a myslím, že toto zpracováni uspokojí především dětského diváka.
Jak pojme choreografii Bajadéry a jestli to opravdu bude výpravný balet, se musíme nechat překvapit. Doufejme, že se bude na co koukat.
Který balet vám na repertoáru Národního divadla chybí?
Stýská se mi například po Oněginovi. Myslím, že je to hodně dobrý a povedený balet od Cranka. Zkrocení zlé ženy od stejného choreografa byl také moc pěkný komediální balet, divákům by se určitě líbil. Ráda bych, kdyby se více uváděly některé choreografie od Kyliána, kterého mám velmi ráda. Totéž bratři Bubeníčkové, jsou blízko v Drážďanech, je škoda toho nevyužít, mají skvělé choreografie.
Chtěla byste tančit Odettu?
Je to krásná role, ale velmi náročná. Když vidím naše baleríny, jak to tančí, ani jim moc nezávidím. Klobouk dolů před nimi, je to opravdu těžká role, vydají se během představení ze všech svých sil.
Máte zkušenost se zahraničním angažmá… Co jste ve Vídeňské státní opeře ocenila a co vám tam naopak chybělo oproti pražské scéně?
Hlavně domov mi tam chyběl! Vídeň sice není daleko, ale cítila jsem, jak jsou Rakušané jinačí. Mají prostě jinou mentalitu. Ve Vídni od nás vyžadovali větší morálku. Hodně věří tanečníkům, zkoušek je míň, ale předpokládá se, že si sami zkoušejí a představení pak udělají dobře. Je to dáno tím, že se hraje v blocích, celý měsíc jedno představení. To je super, protože s každým uvedením kvalita roste. Myslím, že je to výhodný systém. U nás tomu tak není. Jeden den se hraje Labutí jezero a druhý den Šípková Růženka. Jak se střídají tituly, je zkoušení daleko náročnější.
Je vyváženost repertoáru ve Vídni a v Praze podobná, nebo mají ve Vídeňském státním baletu více klasiky?
Asi je to nastejno. Tím, že se hraje v blocích, je různorodost představení větší. Mají více složených večerů, večer obsahuje většinou tři choreografie. Když jsem tam působila, tak jsme měli šest premiér do roka. V Národním divadle máme dvě až tři.
Ve Vídni jsme měli tolik nových premiér, protože tam začal v té době působit nový šéf, který chtěl změnit celý repertoár. Vždycky se jedno představení hrálo jednu sezonu v bloku a pak se dávalo až za rok. Šéf baletu ve Vídni Manuel Legris, bývalý první sólista pařížské Opery, přivedl do souboru hodně Francouzů z pařížské Opery, i baletní mistry, kteří tam hostovali, což bylo skvělé.
Jaký styl mají francouzští tanečníci?
Mají úplně jiný styl než u nás a moc se mi to líbí. Hodně dbají na kvalitu, ne na kvantitu. Tanečníci z pařížské Opery lpí na čistotě pohybu, hezky vytočených nohou, aby bylo vše přesné. Baletní mistři ve Vídni po nás hlavně chtěli, abychom tancovali a položili se do toho, říkali nám: "Tanči!"
Vyhovuje vám západní trend - rozmanitost tanečních stylů, avšak úbytek klasického repertoáru?
V dnešní době musí tanečník ovládat více stylů. Mohu říct, že tento trend mi nevadí, protože mám ráda klasiku i modernu. Je pro mě zajímavé, když je dílo částečně postaveno na klasice, využívá klasického slovníku, ale přitom je neotřelé. Preferuji neoklasiku, například Jiří Kylián vychází z klasiky, přitom jeho choreografie nejsou na špičkách, ale jsou taneční a hezké.
V rozhovoru před dvěma lety jste uvedla, že byste chtěla ve Vídni ještě zůstat. Co se změnilo, že jste už pak v další sezoně nepokračovala a vrátila se do Prahy?
Moje plány se změnily kvůli mému partnerovi. Bylo to tedy z osobního hlediska. Jsme spolu dlouho, plánujeme, že se vezmeme. Nechceme od sebe být tak daleko. Pro herce je jazyk bariéra, nemohl jít za mnou do Vídně. Bylo by pro něj těžké hrát v jiné zemi, neměl by tam herecké příležitosti, proto jsem se rozhodla vrátit do Prahy.
Byla jste zklamaná, že jste nedostala dost tanečních příležitostí?
Nebylo to tím, že bych neměla taneční příležitosti. Tancovala jsem ve Vídni v mnoha představeních. Navíc nový šéf byl velmi vstřícný. Řekla jsem mu, že jsem se svým přítelem už dlouho a že bych nechtěla, aby to skončilo kvůli vzdálenosti. Nabídl mi, že ho vezmou do souboru, myslel si totiž o mém příteli, že je tanečník. Vysvětlila jsem mu, že to tak není, ale bylo to od něj hezké gesto.
Co jste ve Vídeňské státní opeře třeba tančila?
Bylo toho moc, nevím, co bych zrovna vypíchla, třeba Kyliánovo dílo. V choreografii Bella Figura jsem tančila part, který dělají převážně první sólistky. Bylo super, že jsem si to mohla zatančit. Dále jsem tančila v choreografii Balanchina Who Carres?!, v baletu Raymonda, Don Quijoteod Nurejeva nebo balet La Sylphide, La Vivandière od Lacotta. Neměli tam ani Labutí jezero, ani Louskáčka, byla jsem ráda, že jsem si od těchto kusů, které tančím v Praze často, odpočinula. Teď už tomu tak není, ve Vídni mají na repertoáru také Louskáčka a příští sezonu budou mít iLabutí jezero. V Raymondě jsem dostala ve Vídni velkou příležitost, tančila jsem roli Clemence. Balet byl součástí složeného večera v rámci Junge Talente, kde byla dána příležitost mladým tanečníkům. Šéf baletu nám tak dával šanci, abychom se předvedli, jak na tom jsme. Představení obsahovalo duety, pas de deux a variace.
Neměla jste obavy, jestli vás v Praze vezmou zpátky do souboru?
Měla, když jsem volala šéfovi, jestli bych se mohla vrátit, řekl, že mohu, ale musím přijít na konkurz. I když mě znal, chtěl si mne přece jen prověřit. Bála jsem se, ale konkurz jsem udělala a jsem tady.
Jak už jste naznačila, byl důvodem návratu do Prahy váš přítel Radúz Mácha. Bylo těžké udržovat vztah na dálku?
Bylo to náročné, z toho důvodu jsem nezůstala ve Vídni tak dlouho. Asi je pro mne důležitější soukromá pohoda než tanec, za několik let stejně půjde tancování k ledu, pro mne je přednější osobní život.
Váš přítel řekl do médií, že není pravda, že baletky nejí, protože jedí docela dost… Je to pravda?
Je to opravdu tak. Jím jako jiní lidé, večer hodně, protože jdu ráno na trénink a vím, že si to mohu dovolit. Před zkouškou se najím tak dopolosyta. I před představením si vždycky něco dám, ale nemohu se nacpat tak, abych pak nemohla dýchat, dám si třeba energetickou tyčinku nebo banán, kde je hodně hořčíku.
Máte nějaký speciální jídelníček - energeticky vyvážený, když máte takovou pracovní zátěž?
Přiznám se, že nic takového nemám. Když mám nějaké náročné představení, dám si k obědu něco výživného, třeba těstoviny nebo nějaké dobré maso. Úplně na tom nebazíruji, že bych dneska musela sníst tohle a tohle, abych měla dost energie na večer, ale snažím se, abych se vždycky dobře najedla.
Podporuje vás přítel v kariéře?
Myslím, že se podporujeme navzájem a snažíme se být k sobě upřímní. Řekli jsme si, že když se budeme dívat na představení toho druhého, řekneme si plusy i minusy našich výkonů. Málokdy nám řeknou kritiku rodiče a známí, kteří se přijdou podívat na představení. Přítel se chodí dívat samozřejmě na každé představení, pokud může, protože sám hraje v divadle, takže se nám to někdy kryje.
Sám je také členem souboru ND, i když činoherního… Pomáhá vám se studiem herecké stránky role?
Právě že ne, taky jsem si říkala, že bych využila jeho hereckých rad, ale asi bych se před ním styděla.
Váš přítel Radúz Mácha se nyní stal více mediálně známým zásluhou seriálu Cesty domů, má spousty fanynek… Nežárlíte na něj?
Nežárlím, jsem ráda, že má fanoušky a že má úspěch.
Se svým přítelem jste již dlouho, plánujete v dohledné době rodinu nebo raději až po skončení kariéry?
Rodinu samozřejmě plánujeme, ale teď chci ještě tancovat, protože kariéra tanečnice je krátká.
Sníte ještě o kariéře v zahraničí?
Ani ne, jsem tady spokojená. Kdyby přišla nabídka na hostování, bylo by to hezké. Kdyby mi nabídli angažmá, asi bych to nevzala.
Co třeba platové podmínky v zahraničí, nejsou velkým lákadlem?
Peníze jsou určitě lákadlem, ale víc jde o prestiž. My tanečníci spíše děláme tohle povolání, protože nás baví. Je to taková profese, která se ani nedá dělat pro peníze. V zahraničí jsou samozřejmě lepší platové podmínky.
Nebojíte se změny poměrů s novým ředitelem ND Janem Burianem?
Všichni členové souboru se obávají nějaké změny, ale zatím to nijak nepociťujeme.
Myslíte, že činí ředitel úspory v rozpočtu snižováním platů umělců?
Možná, že v tomhle se změny dějí, protože nám tanečníkům nastavili jiný systém odměňování, tak uvidím, zda povede změna k lepšímu.
Jste tedy teď a tady spokojená, nebo byste chtěla něco ve svém životě změnit?
Nyní bych neměnila nic. Dělám práci, která mě baví. Mám úžasného přítele a rodinu, která mě podporuje.
Jakou máte o sobě představu - jak se vidíte za deset let?
Nedokážu říci nějakou vizi, jak se vidím za deset let. Taky bych to chtěla vědět, na to se mě ptá spousta lidí, ještě nemám jasno. Teď chci tančit a poté plánuji mít děti, jestli pak budu pokračovat s tancováním, to nevím, záleží na zdraví. Člověk, když moc plánuje a pak něco nevyjde, je zklamaný.
Zdroj: www.tanecniaktuality.cz
Plakát k romeovi a Julii: Pavel Hejný
Fota z Romea a Julie: Sergej Gherciu
Umělecké profilové fota: Lucho Cassanova Sorola

Kam vyráží baletka Rebecca King za hudbou

21. dubna 2012 v 11:42

Skupinu ABBA jsem poslouchala už jako dítě, zbožňuju její písničky. 25. dubna zajdu na ABBA SHOW v Divadle Broadway a zavzpomínám si tak na staré časy. Poslouchání songů ABBA mi zlepší vždycky náladu.


Rozhovor s Editou Raušerovou a Rebeccou King do časopisu ND

1. ledna 2012 v 20:11 | lt |  Balet
Netančíme pro sebe ale pro lidi

Edita Raušerová je od nové sezóny primabalerínou ND, Rebecca King nastoupila do ND na pozici demisólistky. Obě spojuje mládí, talent a také nová hlavní role, která je snem každé tanečnice, dvojrole Odetty a Odilie v Labutím jezeře. Přiznávají, že nastudování role bylo náročné, ale stálo to za to, od diváků ve vyprodaném hlediště sklidily zasloužené ovace. Nyní se těší na nové role a výzvy, rády by tančily v novém baletu Šípková Růženka, který má premiéru v Národním divadle už v březnu.

V září a říjnu jste excelovaly ve dvojroli Odetty a Odilie na scéně Národního divadla, obě jste tuto roli studovaly teprve nedávno. Jak dlouho jste ji zkoušely a co je pro vás na ní nejtěžší?
Edita Raušerová: Před svou květnovou premiérou jsem zkoušela přibližně pět týdnů.
Když poprvé tančíte takovou velkou roli, chcete se na ni pořádně připravit. Pro mě a mého tanečního partnera Adama Zvonaře to bylo náročné. Soustředili jsme se hodně na techniku, aby vše vypadalo dobře a přesně. Kladla jsem důraz na ruce a vytočení nohou. Z role Odetty/Odilie jsem měla radost, ale hlavně respekt a trošku strach. Je to dvojrole, tak musíte zvládnout obě polohy, což vůbec není jednoduché.
Rebecca King: Začala jsem ji studovat koncem června. Přes léto jsem byla doma v Marylandu, kde jsem zkoušela na sále, aby mi to sedlo do hlavy a do těla. Když jsem přišla po prázdninách do nového souboru, nemusela jsem se soustředit na kroky, ale zaměřila jsem se na držení rukou a na emoce.
Rebecco, tančila jste Labutí jezero již v minulosti na jiné scéně?
Odettu jsem tančila již ve Státní opeře, ale v Národním divadle je to úplně jiná verze. Některé technické prvky byly odlišné a jiné zase velmi podobné. Nejtěžší bylo změnit drobnosti, které jsem měla automatický naučené. Příběh je v pojetí Národního divadla odlišný od toho, v kterém jsem v minulosti vystupovala. Odetta tu není v druhém jednání tak smutná, ale je šťastná a zamilovaná. Princ ví od začátku, že je dívka a ne labuť, nemusí se tedy bát, že po ní bude střílet. Vyprávím tedy příběh, jak je pro mě těžké být labutí a bojovat za svou lásku. Pro diváka je víc než technické provedení důležité herecké ztvárnění, aby uvěřil tomu, co se na jevišti odehrává.
Edito, bylo pro vás představení v září jednodušší, když jste ho tančila již podruhé?
Na jednu stranu ano, protože jsem to měla už naučené. Na druhou stranu jsem měla strach, abych představení vůbec udělala, bylo to těsně po prázdninách. Labutí jezero je velmi obtížné na fyzickou kondici. Člověk má už za sebou premiéru a myslí si tedy, že je všechno v pohodě. To však svádí k tomu, že může snadno něco zkazit. Pořád je co zlepšovat, aby to bylo dokonalé. Když jsem měla nastudovanou techniku role, mohla jsem se více soustředit na hereckou část a práci s rukama.
Jak se vám tančí s vašimi partnery, je důležité, když máte v Labutím jezeru tvořit zamilovaný pár, aby vám byl partner sympatický?
Edita Raušerová: Myslím si, že ano. Je asi těžké tancovat s někým, koho zrovna nemusíte, ale to nemohu posoudit. Zatím se mi nic takového nestalo. Někteří tanečníci jsou tak profesionální, že i když se nemají moc v lásce, není to na nich poznat.
Rebecca King: S Filipem Veverkou se známe už tři roky. Jsme kamarádi, občas chodíme na kávu nebo na večeři. Máme mezi sebou dobrý kontakt a to je pro mě důležité. V partneřině, když se dva lidé neznají, je pro ně náročnější spolu tančit. Pracovali jsme spolu už ve Státní opeře na baletu Labutí jezero, Spící krasavice i Popelka. Oba víme, co druhý potřebuje a jsme spolu na jevišti sladěni.
Odetta a Odilie je snem každé baleríny, co pro vás tato role znamená?
Edita Raušerová: Každá tanečnice má jinou vysněnou roli, třeba je to Giselle, Kitri, ale pro mě to byla od malička Odetta. Když jsem dozvěděla, že ji budu tančit, splnil se mi sen. Věděla jsem, že nejsem úplně typ na labuť, ale hodně jsem pracovala na tom, aby to vypadalo dobře. Samozřejmě se někomu líbit budu nebo naopak. S tím já už nic neudělámJ.
Rebecca King: Když mi bylo patnáct let a mé učitelce tance bylo čtyřicet, tančila tuto roli na galakoncertu v Marylandu a byla při tom naprosto úžasná. Jakmile slyším hudbu z Labutího jezera, vzpomenu si na svou pedagožku, díky níž jsem si Odettu a Odilii přála tolik tančit.
Rebecco, tuto sezónu jste přestoupila ze Státní opery, jak se vám líbí v Národním divadle?
U vás Edito, také nastal zvrat, jste od nové sezóny první sólistkou, kromě vyššího platu, co se změnilo?
Rebecca King: Zatím vidím na svém přestupu jen pozitiva, přinesl mi nové možnosti a výzvy. Mezi to patří hlavní role v Labutím jezeře a Louskáčkovi, ve kterém nyní tančím po pěti letech. Těším se na nový repertoár, spolupráci s novými choreografy a s baletními mistry. Vážím si jejich připomínek a rad, protože jedině tak se člověk zdokonalí. Na Labutím jezeru jsem spolupracovala hlavně se Zuzanou Susovou, Míšou Černou a Alexejem Afanassievem, moc mi pomohli. Na týden tu byla také asistentka choreografa baletu Ingrid Němečková a pracovala s námi, což bylo výborné a obohacující.
Edita Raušerová: Vyšší plat o moc vyšší není, ale to snad brzy zlepší. Když jsem se dozvěděla, že se stanu první sólistkou, nemohla jsem tomu uvěřit. Nejdříve jsem byla šťastná, protože jsem po ničem jiném netoužila, ale pak přišly obavy. Doufám, že mi neubude práce a přijdou další krásné role. Změny v chování u kolegů nijak nevnímám… Přijdou mi pořád stejní.
Edito, vy jste přestoupila během studií v Brně do Prahy, proč jste se tak rozhodla? Nestýská se vám po rodině, když je tak daleko?
To bylo ráz na ráz. Impulzem pro mě byly pražské Masterclasses s Dariou Klimentovou, kde byla spousta tanečníků z Prahy. Říkala jsem si, že bych ráda získala jinou zkušenost, jiný přístup a dril. Přemýšlela jsem o tom celý šestý ročník na brněnské konzervatoři. Nakonec jsem přijímačky do Prahy zkusila. Pražská konzervatoř mi dala opravdu hodně, ale ani studia v Brně nelituji, z obou jsem si odnesla to nejlepší. Po rodičích se mi stýskalo, volala jsem si s nimi každý den a samozřejmě jsem jezdila na víkendy domů.
Rebecco, studovala jste tanec v Marylandu v USA, co vás přivedlo do Ukrajinského národního baletu a pak do Prahy?
V Americe se tančí málo klasiky, je tam hlavně moderní balet. Po škole jsem nejdříve šla na Ukrajinu, protože se tam hraje čistě klasický repertoár. Za jednu sezónu mého působení jsem tančila jen v jednom neoklasickém titulu. Pak jsem se na rok vrátila do Ameriky, zkoušela jsem různé soubory a obhlížela jsem si jejich repertoár. Nelíbil se mi tam styl práce, hrají tam jeden balet čtrnáct dní v kuse a pak mají dva týdny volno. Takhle to je stále dokola a taky nemají práci po celý rok. Taneční sezóna jim trvá pouze šest až sedm měsíců a zbytek roku nemají co na práci. Je těžké se pak udržet ve formě a klasický titul studují maximálně jednou za rok, u většiny souborů je to Louskáček.

Co máte rády na Praze?
Rebecca King: Když se člověk snaží mluvit česky, lidi jsou fajn. Pro jiné kolegyně z branže, které neumí česky, je to tu těžší. Praha je krásná, když jdu historickým centrem, jen žasnu, každá budova je skvost. V Americe nejsou skoro žádné památky a historické budovy. V říjnu jsem byla v Budapešti, i když jsou tam nějaké monumenty, tady je jich víc a jsou hezčí. Také mám ráda některé české jídlo, chutná mi například bramborová polévka, smažený řízek a svíčková omáčka.
Edita Raušerová: Praha je krásné město a jsou tu nádherné památky, ale to je asi vše. Spíše bych se více rozmluvila o Brnu, které mi přirostlo k srdci. Je to pěkné, malinké město, pro mě je malebné a lidé jsou milí, takoví jsou Moraváci.

Měly jste možnost tančit na zahraničních scénách?
Edita Raušerová: Měla jsem možnost hostovat s pražským souborem Národního divadla. Poznáváme nová města a jeviště. Líbilo se mi v Kievské opeře, kde jsem byla na mezinárodní taneční soutěži. Nebylo tam klasické jeviště, ale 4% šikma. Bylo tam proto těžší tančit. Musíte si na to zvyknout, pak je to snadné. Nejlepší je skákat směrem dolů, to vyletíte dva metry vysoko, horší je to do kopce. Tančila jsem hlavně na tuzemských scénách, například v Brně, kde je obrovská scéna. Prostředí tam znám už od té doby, co jsem byla malá holka. Dobře se mi také tančí v Národním divadle v Praze, kde to znám nejlépe.
Rebecca King: Mně se také zdála nejlepší scéna v Kievě. Pěkné jeviště je také v Karlsruhe, scéna je dvakrát větší než v Národním divadle. Je příjemné na takovém místě tančit, ale v Karlsruhe se mi nelíbí divadlo, protože sedadla s diváky jsou nad úrovní jeviště. Když jsou diváci tak blízko u vás, působí to znervózňujícím dojmem.

Tíhnete spíš k moderním nebo klasickým baletům?
Rebecca King: Mám raději klasiku, protože má nějaký příběh, který musí tanečníci divákům převyprávět a líbí se mi také klasická technika. Studovala jsem deset let, táhne mě to k ní víc než k moderně
Edita Raušerová: Před čtyřmi lety jsem se chtěla věnovat jenom klasice. Chtěla jsem proto do klasického souboru, ale postupem času jsem si zamilovala i moderní tanec. Myslím si, že tanečník by měl být všestranný. Umět se hýbat jak v klasickém repertoáru, tak i v moderním.

Tíhnete spíš k moderním nebo klasickým baletům?
Edito, jaký je pro vás rozdíl mezi klasikou a modernou?
Je jedno, jestli se člověk věnuje klasice nebo moderně, oboje huntuje tělo. Z klasického tance vás bolí nohy a záda, ale mohou vás klidně bolet i z moderny. Záleží na choreografii a délce zkoušek. Například když přijel Christopher Bruce, byli jsme na začátku zkoušek představení Moonshine úplně zničení. Byl to jiný druh pohybu, než jsme byli zvyklí.
Slyšela jsem, že v některých zahraničních souborech baletky váží, protože nesmí přibrat, musíte si v Národním divadle také hlídat striktně váhu?
Edita Raušerová: Slyšela jsem to samé. Samozřejmě si musíme hlídat váhu, ale není to tak přísné, je to individuální záležitost, kterou si každý tanečník řeší sám. Pokud má někdo problém s váhou, je mu taktně naznačeno, aby s tím něco udělal.
Rebecca King: Každá baletka si to především hlídá sama. Já jsem zhubla několik kilo, když jsem v létě trénovala Labutí jezero, protože jsem měla velký fyzický výdej, ale nebyl to úmysl. Když se baletka vidí v zrcadle, měla by poznat, kdy má zhubnout. V Ukrajinském národním baletu nás hlídali přehnaně. Každý den nás baletní mistryně seřadila do řady, ukazovala na ty, které se jí podle jejího měřítka zdály tlusté. Bylo to deprimující, kvůli takové drezůře měly pak některé holky problém s příjmem potravy.
Balet ND je nejlepší soubor v zemi, kde je velká konkurence. Cítíte mezi sebou rivalitu, například před premiérou?
Edita Raušerová: Neměla jsem s tím zatím zkušenost. Před premiérou převládá spíše vyčerpání, jsme rádi, že žijeme a těšíme se, až budeme mít stresové období za sebou.
Rebecca King: Rivalita mezi námi není, ale konkurence je dobrá, v Národním divadle je víc vynikajících tanečníků než ve Státní opeře. Je zajímavé pozorovat primabaleríny ND, jako je Tereza Podařilová, Nikola Márová a Zuzana Susová, mají tolik let zkušeností za sebou, že přesně ví, jak pracovat s tělem. Ve Státní opeře byla taková jen Miho Ogimoto, od které jsem se mohla něco přiučit, jinak tam byly samé mladé tanečnice.
Některé další kolegyně z vašeho souboru mají teď miminko. Přemýšlíte někdy o tom, že byste se pořídily potomka, nebo raději počkáte nakonec kariéry?
Edita Raušerová: Miminka jsou roztomilá, ale je to velká zodpovědnost. Samozřejmě bych jednou chtěla mít dítě, ideální by to podle mě bylo tak ve dvaceti osmi letech. Mohla bych se pak ještě vrátit, tanečnice bývají v tomto věku relativně v dobré kondici. Ne vždy se to dá naplánovat.
Rebecca King: Viděla jsem sice spoustu miminek, ale nikdy jsem si ho netoužila pořídit, až když jsem viděla syna Nikoly Márové Maxíka. Úplně jsem se do něj zamilovala, je moc roztomilý. Zatím jsem neplánovala, jestli budu mít dítě během kariéry nebo až po jejím skončení, záleží také, kdy potkám toho správného partnera.
Baletky mají na konci kariéry zhuntované tělo, řešíte už teď nějaké zdravotní problémy?
Edita Raušerová: Mám je často. Nemám úplně všechno zadarmo, nejsem tak dispozičně vybavená jako ostatní kolegyně, které mají například volnější kyčle nebo měkčí páteř. Stále mě něco bolí. Musela jsem si akorát najít nějaké cvičení, které mi pomůže uvolnit tělo.
Rebecca King: Určitě, to má každá baletka. Já mám skoliózu páteře, která mě někdy hodně bolí. Zatím jsem naštěstí nemusela na žádnou operaci. Hodně mi pomáhá jóga, na kterou často chodím. Občas mě po té józe bolí záda ještě více, ale dlouhodobě mi to pomáhá. Když se mi to zhorší, jedu jednou ze rok fyzioterapeutovi do New Yorku, je fakt výborný. Dělá mi masáže a odblokovává mě. Lečí také tanečníky American Ballet Theater.

Na které své představení byste diváky pozvaly?
Rebecca King: Kdo nestihl Louskáčka před Vánocemi, ať se na něj přijde podívat v lednu, je to kouzelné představení a já v něm tančím Vílu Vánoc.
Edita Raušerová: Ať lidé chodí na všechna představeníJ! O Vánocích na Louskáčka, v lednu na Labutí jezero nebo v únoru na Oněgina. Je velká škoda, když někdy vystupujeme a je poloprázdné hlediště, protože netančíme pro sebe, ale pro lidi. Člověka povzbudí, když je divadlo plné diváků a ti reagují.
Jaké jsou vaše plány do budoucna, chystáte se do zahraničí?
Edita Raušerová: Plány? Ani nevím, zatím žádné. Nechávám tomu volný průběh. Už mám v souboru vybudovanou nějakou pozici, tak nemám v plánu odjíždět do zahraničí… Nechám se překvapit.
Rebecca King: Teď jsem v Praze spokojená. Uvidíme, jak vše v budoucnu dopadne.
Lenka Trubačová
Zdroj: Národní divadlo

Vychází nová ročenka Tanečních aktualit.cz

5. listopadu 2011 v 20:04 | LT |  Balet
První internetový časopis o tanci Taneční aktuality.cz přichází se čtvrtou ročenkou - sborníkem nejzásadnějších textů, které dohromady tvoří obraz uplynulé taneční sezóny v ČR, sezóny 2010/2011.
Taneční aktuality.cz jsou internetovým médiem, které informuje o dění na profesionální taneční scéně České republiky, a to jak formou kritické reflexe, tak prostřednictvím zpravodajského servisu. Protože ne všichni zájemci ovšem mají kdykoli přístup k internetu a také proto, že taneční umění si zaslouží věcné shrnutí do jednoho celku, vydávají již od roku 2007 ročenku.
V ročence TA čtenáři naleznou recenze, reportáže a rozhovory s tanečníky, choreografy a dalšími osobnostmi i dosud nepublikované fotografie. Ročenka je rozdělena do několika sekcí podle regionů - v Praze se věnuje produkcím kamenných divadel (Národní divadlo, Státní opera Praha) i množství nezávislých souborů (Pražský komorní balet, 420PEOPLE, DOT 504, VerTeDance, Nanohach, DekkaDancers ad.), nezapomíná ani na regiony: Brno, Plzeň, Ústí nad Labem, České Budějovice a další. Reflektuje také taneční a divadelně-pohybové festivaly: TANEC PRAHA, 4+4 dny v pohybu, Festival Nové Evropy, Natřikrát, Divadelní Flora Olomouc, Za dveřmi je Nultý bod, KoresponDance Europe, ProART…
Taneční aktuality.cz se snaží poskytovat reflexi profesionálního tance v celé republice a jejich záběr se rok od roku zvětšuje. Na svých webových stránkách poskytují informační přehled pro diváky i samotné umělce: měsíční diář tanečních představení po celé ČR, informace o konkurzech, workshopech, stážích a stipendiích, tanečních kurzech a festivalech v ČR i v zahraničí. V neposlední řadě je na stránkách k nalezení aktuální zpravodajství a archiv všech zpráv z oboru, který je tak na jednom místě shromažďován od počátku roku 2007!
Taneční aktuality.cz jsou on-line médiem které se snaží o odbornou reflexi i propagaci profesionálního tanečního umění u široké veřejnosti. Cílem projektu je především podpora informovanosti o tanečním dění v ČR, ale i mimo její území. Internetový portál má také anglickou verzi.
Taneční aktuality.cz jsou provozovány občanským sdružením Taneční aktuality, o. s., které založily absolventky a studentky taneční vědy pražské HAMU. Redakce se stává respektovanou složkou teoretické základny oboru. Už od prvního roku svého oficiálního fungování jsou TA podporovány Ministerstvem kultury ČR.
Ročenka v prodeji za jednotnou cenu 120.- Kč.
Další informace o právě vycházející ročence a nová i stará místa prodeje naleznete na internetových stránkách www.tanecniaktuality.cz, kde si ji můžete také objednat.

První sólisté ND hostovali na Taiwanu

28. října 2011 v 17:09
První sólisté baletu Národního divadla v Praze hostovali v červenci a srpnu na Taiwanu, kde vystoupili v šesti představeních romantického baletu Giselle.
Baletní mistr a choreograf opery ve Štýrském Hradci a zároveň umělecký ředitel Komorního baletu Taipei Allen Yu obsadil do titulních rolí baletu Giselle první sólisty Národního divadla Michala Štípu, Alexandre Katsapova a primabalerínu Finského národního baletu Julii Gardette.
Balet Giselle Adolpha Charlese Adama vychází z původní předlohy Maria Petipy, Jeana Coralliho a Julese Perrota, avšak verze Allena Yu přináší inovativní pojetí s řadou změn, například první jednání se neodehrává na vesnici, ale v továrně. Také se v něm neobjevuje svatební tanec a je nahrazen pas de quatre. Představení dodávala atmosféru scéna Huang Jih-chun a autorem barevných kostýmů byl Keith Lin Ping-hao, který spolupracoval a Allenem Yu už dříve.
Po několika týdnech intenzivního zkoušení se naši tanečníci již těšili na premiéru, kde zúročili svou dřinu. Úspěch prvních sólistů dokládají nejen nadšené ovace diváků, ale také pozitivní ohlasy v médiích. Taipei Times o nich v recenzi píše takto: "Michal Štípa je jako Albert nádherný. Narodil se proto, aby hrál prince v klasických romantických baletech. Je vysoký, vznešený, má elegantní linie a je skvělým partnerem s jistými zvedačkami… Hilarion Alexandre Katsapova působil spíše jako Marlon Brando ve filmu Tramvaj do stanice Touha než jako posedlý milovník v tradiční Giselle, je to ale skvělý tanečník a herec."

Rozhovor s Michalem Štípou a Alexandre Katsapovem o jejich pobytu na ostrově:
Na Taiwanu jste hostovali o prázdninách v roce 2008 v baletu Dáma s kaméliemi, nyní již podruhé, překvapilo vás tam něco?
M. Š.: Všechno proběhlo v pořádku. Vraceli jsme se tam rádi, protože prostředí na Taiwanu je odlišné. Už samotný vzduch a atmosféra je jiná než u nás v Evropě.
A. K.: Tento pobyt byl pro nás snadnější než minulý. Ubytovací podmínky byly mnohem komfortnější. Bydleli jsme v luxusních pětihvězdičkových hotelech, kde byl bazén a sauna, v jednom i lázně.
Původně s vámi měla jet primabalerína ND Nikola Márová vaše manželka (Alexandre Katsapova) a taneční partnerka a kamarádka (Michala Štípy). Chyběla vám tam více po osobní nebo taneční stránce?
M. Š.: Myslím, že Nikola měla v Česku daleko větší závazky (těhotenství). Soustředila se teď na roli matky, v srpnu si jí narodilo miminko.
A. K.: Nikola mi na Taiwanu moc chyběla. V podstatě jsem ji nechal v Praze v nejtěžší chvíli, když čekala naše dítě. Také mi bylo líto, že jsme tam spolu nemohli ochutnávat místní speciality.
Jak se vám líbila tamější verze Giselle? Byla tradiční nebo moderní?
M. Š.: První jednání se neodehrává na venkově, ale v továrně. Role byly hodně změněné. Albert představoval šéfa továrny, Hilarion byl jeho zaměstnanec a Giselle ztvárňovala uklízečku. Choreografie byla klasická, podobná původní verzi. Myslím si, že první jednání nebylo moc povedené. Hodně věcí nebylo dotažených po choreografické stránce, ale nakonec mělo představení úspěch. Druhé jednání bylo pojaté tradičně.
A. K.: Giselle Allena Yu nebyla moderní ale pouze pozměněná. První jednání bylo krokově upravené. Příběh zůstal v podstatě stejný, prostředí bylo jiné. Hilarion je normální kluk, který pracuje v továrně. Zamiloval se do nové uklízečky Giselle, která má poměr s manažerem továrny Albertem. Hilarion na ni hrozně žárlí.
Hlavní roli Giselle ztvárnila Julie Gardette? Jak jste si tanečně a lidsky sedli?
M. Š.: Rozuměli jsme si výborně. Julie je spíše typ charakterní tanečnice než na lyrické role, ale Giselle tančila skvěle.
A. K: Pro Julii to bylo první setkání s Giselle. Pomáhali jsme jí s Michalem dostat se do nálady příběhu a s hereckým výrazem. Ve volném čase s ní byla legrace, neřekl bych to do ní. Když jsem ji viděl poprvé při jejím hostování v Labutím jezeře Národního divadla, byla mnohem uzavřenější.
Jaká byla spolupráce s choreografem? Asiaté se vyznačují pedantstvím a disciplínou, platilo to i pro Allena Yu?
M. Š.: Allen je hodně přísný a workholik, nejraději by zkoušel každý den od rána do večera. Tentokrát to bylo pro nás jednodušší, protože se Sašou Giselle známe, nemuseli jsme se učit skoro nic nového.
A. K.: S Allenem jsme věděli, do čeho jdeme. Čekali jsme daleko horší podmínky, ale tentokrát to bylo příjemné. Allen uměl organizačně všechno dobře zajistit. Když jsme zkoušeli v divadle, měli jsme připravené obědy, večeře a zásobu pití.
Jak dopadla premiéra 5. srpna a další představení?
M. Š.: Všechna představení dopadla dobře a divákům se líbila. První tři se konala v Taipei, v Taichung se uskutečnilo jedno a na Tainanu poslední dvě. Premiéra byla hodně slavnostní, účastnili se jí ministr, konzulové a další významné osobnosti. Druhé představení natáčela televize, snad dostaneme nějakou nahrávku.
Byl o vás a produkci Giselle mediální zájem? Je srovnatelný s českým?
M. Š.: Neřekl bych, Česko nemá o umění extra zájem. Na Taiwanu se o nás před premiérou zajímalo plno novinářů, v televizi se točily rozhovory a reportáže. Měli jsme také mítink, kde jsme předváděli část baletu. Choreograf měl proslov a velmi hezky nás uvedl.
Na Taiwanu bývá v tomto období velké vedro, jak jste ho snášeli?
M. Š.: Člověk vyleze z letadla a hned ho praští horký vzduch do obličeje. Bylo tam vedro, dusno a vlhko. Běžně vystupovaly teploty na čtyřicet stupňů. Když člověk pracuje v takových podmínkách, je často unavený.
Dá se v takovém počasí vůbec zkoušet?
A. K.: Samozřejmě, že všude funguje klimatizace, byla i na sále, ale zase nám hrozilo nachlazení. Museli jsme střídat studené a horké prostředí.
Pobyt jste měli pořádně nabitý, měli jste nějaký volný čas a jak jste ho trávili?
M. Š.: Tentokrát to bylo nové v tom, že jsme měli neděle a pondělí volné, moc jsme nikam necestovali. Chodili jsme často na masáže, jsou tam lacinější a kvalitnější než u nás.
A. K.: Byli jsme se podívat v termálních lázních, v aquaparku, nebo jsme chodili po městě a ochutnávali nové pokrmy. Dvakrát jsme navštívili Night Market, velké trhy, kde se prodává nejrůznější zboží a připravují jídla od večera až do rána. Také jsme se chtěli projet obrovskou lanovkou, která vede přes půl ostrova, ale byla zrovna zavřená.
Před třemi lety jste ochutnali místní speciality, například Michal hada? Zakusili jste letos také místní lahůdky?
M. Š.: Letos jsme to pojali střídměji. Ochutnávali jsme hlavně ovoce, které je tam levné. Vůbec se to nedá srovnat s kvalitou našeho ovoce. Mango je mnohonásobně větší než u nás a má mnohem lepší chuť. Stejně tak maraqua a dračí ovoce, které se u nás nesežene.
A. K.: Ráno jsme se stravovali v hotelu, kde podávali evropské snídaně. Večer jsme chodili většinou do restaurací. Dával jsem si grilovanou a vařenou zeleninu nebo pokrmy z rýže, tofu a sóji.
Sašo, v době, kdy jste měl jedno představení za druhým, se vaší ženě Nikole v Praze narodil syn, jak to na vás působilo?
A. K.: Max se rodil při druhém představení Giselle 6. srpna v době prvního jednání, byl jsem tedy v očekávání. Ještě před představením jsem se spojil s Nikolou Skypem, protože mi bylo smutno. Během hovoru začala mít již porodní obtíže, proto jsem jí řekl, aby hned volala rodičům. Měl jsem tedy porod skoro v přímém přenosu.
Hovořili jste s choreografem Allenem Yu o další spolupráci?
A. K.: Allen má hodně zájemců na další své projekty. Uvidíme, jestli se nám ozve, má z koho vybírat.
M. Š.: Nabízel mi do budoucna spolupráci, ale nechci předbíhat. V roce 2008 také říkal, že nás následující léto na Taiwan pozve a trvalo to tři roky. Ale jsme jediní tanečníci, kteří tam hostovali dvakrát.

České baletní hvězdy zazářily na květnovém gala v Německu

25. srpna 2011 v 17:09
Sólistka Státní opery Praha Rebecca King a sólista Národního divadla Brno Filip Veverka hostovali 14. května 2011 v německém Karlsruhe, kde se představili na baletním galakoncertu pořádaném v rámci čtvrtého ročníku baletního týdne Bádenského státního baletu Karlsruhe.
Galapředstavení se účastnily evropské baletní špičky. Kromě našich tanečníků vystoupili první sólisté Štuttgartského baletu Iana Salenko, Marijin Radenmaker, Alexandre Zaitsev, sólisté baletu Monte Carlo Anjara Ballesteros a Jeroen Verbruggen, první sólista Bavorského státního baletu Cyril Pierre a další. Tanečníky doprovázel Bádenský státní orchestr pod taktovkou Markuse Jochema Hochstenbacha, který dodával představení slavnostní ráz.
"Pozvání na galavečer mě moc potěšilo," svěřila se později Rebecca, "Baletní soubor v Karlsruhe znám. Bylo mi tam nabídnuto angažmá, které jsem odmítla, protože chci zůstat i nadále v Praze. Místo toho mi umělecká ředitelka souboru Birgit Keil navrhla účinkovat na gala. Jako partnera jsem si vybrala Filipa Veverku, kterého zná tamější vedení baletu z dob jeho působení v Deutsche Oper am Rhein a s nadšením s tím souhlasili."
Několik dní před odjezdem čekalo naše tanečníky překvapení. "Birgit Keil mi zavolala, jestli bych zaskočila za jejich nemocnou tanečnici v Labutím jezeře. Nabídku jsem přijala pod podmínkou, že budu moci tančit se svým partnerem Filipem," rozpovídala se naše tanečnice, "I tak to pro nás znamenalo, že bychom museli změnit rozvrh, místo ve čtvrtek ráno odjet již ve středu večer a cestovat v noci, abychom měli možnost celý den před večerním představením zkoušet." "Než jsme se vydali na cestu, volali nám z Německa, že se jejich tanečnice vzchopila a pomoc již nepotřebují, to mi spadl kámen ze srdce. Pas de deux a adagia bychom s Rebeccou tančili sice v našem pojetí, ale mizanc scény a výstupy s ostatními tanečníky bychom se museli za několik hodin naučit, protože v Karlsruhe mají úplně jinou verzi Labutího jezera," doplňuje Filip.
Sólisté Státní opery odletěli tedy do Německa podle původního plánu ve čtvrtek ráno, zkoušet začali v pátek. "Po příjezdu jsme měli čas si odpočinout, nejdříve jsme se ubytovali a pak se šli projít po městě, také jsme zašli na pivo do místní hospody," vzpomíná Rebecca, "Začali jsme trénovat hned druhý den ráno. Sály se nacházely přímo v divadle a byly velmi moderní. Strávili jsme tam však jen málo času, protože hned po tréninku jsme měli prostorovou zkoušku na jevišti a v pátek s orchestrem," vypráví Rebecca a Filip pokračuje: "Byli jsme ohromeni obrovským jevištěm, které bylo větší než v Janáčkově divadle v Brně a na tak velkém jevišti jsme ještě nevystupovali. Když jsem zatančil od kulisy doprostřed jeviště, už jsem byl zadýchaný. Ale byl to skvělý pocit, že se mohu rozběhnout a skočit a nemusím přemýšlet jako na malém jevišti, abych do něčeho nenarazil a kdy mi nezbývá než skákat pod sebe," pochvaloval si Filip.
Další situace, která tanečníky na generálce překvapila, nastala s orchestrem, který hrál jinou partituru z 3. jednání Labutího jezera, než na jakou byli zvyklí ve Státní opeře. Přestože Rebecca a Filip poslali do Karlsruhe nahrávku dopředu, hrál orchestr delší verzi. Naši sólisté museli narychlo na jevišti výstup dotvořit: "Doplnil jsem tak trojí variaci v codě a během představení mě pak už nic nezaskočilo," uvedl Filip.
Představení se konalo v moderním komplexu Státního bádenského divadla, které bylo postavené v roce 1975. Divadlo má zajímavě řešené hlediště a jeviště. Zatímco ve Státní opeře nebo v Národním divadle v Praze je jeviště vyvýšené oproti hledišti, v Karlsruhe to bylo přesně naopak. Parter byl vysoko položený a tanečníci před sebou viděli diváky v hledišti, což bylo pro ně nepříjemné.
Baletní gala bylo složené z pestré mozaiky děl a střídala se klasická a moderní díla. Tamější soubor se představil s klasickým kusem Grand pas classique od Maria Petipy nebo s humornou choreografií Ballet pathétique od Jorma Uotinen. Tanečníci z Prahy předvedli černou variaci z 3. jednání Labutího jezera a další hosté například pas de deux z Dona Quijota, La Corsaire nebo Satanelly. Všechna čísla měla velký úspěch, zvláště moderní choreografie má německé publikum v oblibě. Vystupující však zaskočila ostrá světla, která byla velmi nepříjemná. "Světla nás velmi oslňovala. Vždy, když točím fouéttes, musím svůj pohled zaměřit na určité místo, aby se mi netočila hlava," vysvětluje Rebecca, "V tomto divadle to bylo dost obtížné, buď jsem upřela pohled do publika nebo do reflektoru, špatně se mi tam hledal pevný bod. Jednomu tanečníkovi světla vadila tak, že ho v podstatě oslepila, ztratil rovnováhu a spadl. Naštěstí se mu nic nestalo, stejně jako dívce, které se stal karambol při závěrečné děkovačce." Diváci byli výkony tanečníků unesení, kromě velkých ovací odměňovali sólisty také květinami, které házeli na pódium. Není proto divu, že po jedné z nich primabalerína uklouzla, ale pád nic nezměnil na rozjásané náladě, která panovala při závěrečném defilé.
Po úspěšném představení byli tanečníci pozvaní na raut pro účinkující a přátele baletu, který organizovala umělecká šéfka baletu a ředitel divadla. "Když jsme přišli na raut, uvítali nás velmi mile, potleskem. Bylo tam výborné pohoštění, dokonce i německé pivo, ale české je mnohem lepší. Raut byl pro nás příležitostí, kde jsme se mohli seznámit a popovídat si s tanečníky z jiných souborů," popisuje Rebecca.
Hostování našich tanečníků v Karlsruhe dopadlo skvěle, což potvrzuje nejen ocenění publika, ale také pozvání Birgit Keil, která Rebecce King nabídla, aby u nich v příští sezóně účinkovala v hlavní roli Labutího jezera. Další sólové role čekají Rebeccu na prknech Národního divadla v Praze, kde působit od nové sezóny ve stálém angažmá.
Foto: soukormý archiv

Rozhovor v Lidových novinách: Baletky nejsou žádné fanatičky

20. května 2011 v 19:33 | lt |  Balet
Jednou z nejoblíbenějších rolí primabaleríny Národního divadla Nikoly Márové (30) je dvojrole Odetty a Odilie v Labutím jezeře, za kterou získala před třemi roky Thálii. S manželem Alexandrem Katsapovem, prvním sólistou baletu ND, teď čeká první dítě. Baletka ale musí trénovat do poslední chvíle a ani na mateřské moc dlouho nevydrží.

* LN Jak dlouho může těhotná baletka trénovat?

Pokud nemá rizikové těhotenství, může normálně cvičit, jen s omezeními. Pochopitelně nesmím skákat, točit piruety a dělat náročné zvedání nohou dozadu. Zakázané jsou také prvky, kde se napíná břicho. Ale všechny cviky, které jsou pro mé tělo příjemné, mohu dělat tak dlouho, jak budu chtít. Mám představu, že budu trénovat do konce sezony, tedy do konce června. Pak už budu jen odpočívat, termín porodu mám v půlce srpna. Byla jsem ale hlavně zvědavá, jak to bude probíhat v mé hlavě, jestli mi budou chybět představení, poslední jsem měla v lednu. Až mě samotnou překvapilo, jak jsem v pohodě. Na baletní představení se chodím do divadla dívat často, jen nejsem na jevišti.

* LN Tančila jste ještě na začátku těhotenství?

První dva měsíce jsem vůbec nevěděla, že jsem těhotná, a měla jsem v divadle klasický zaběhnutý režim, dokonce jsem tančila premiéru Louskáčka. Dozvěděla jsem se to v prosinci před odjezdem na dvoutýdenní zájezd do Madridu. Byl to pro mě docela šok, navíc jsem měla zrovna angínu. Přesto jsem odjela, ale z původních pěti plánovaných představení jsem tančila jenom dvě. Psychika dělá opravdu hodně, a když člověk ví, že čeká miminko, má obrovský strach, aby se něco nestalo.

* LN Proč jste se rozhodla mít dítě na vrcholu kariéry? Baletní kritiky vás vychvalovaly, dostávala jste jednu hlavní roli za druhou, byla jste zvána do zahraničí na prestižní gala představení....

Vždycky jsem říkala, že divadlo pro mě není na prvním místě, ale rodina. Přemýšlela jsem také o tom, že když si pořídím dítě, nebudu se moci třeba už vrátit na jeviště. Ještě víc jsem se však bála, že v pozdějším věku mohou přijít zdravotní komplikace. Na těhotenství mám teď nejvyšší čas.

* LN Ale třeba v zahraničních souborech není zvykem, aby si úspěšná primabalerína pořídila dítě.

V zahraničí dávají tanečnice přednost kariéře, protože s baletem je to velmi složité. Člověk si nemůže být jistý, jestli se po mateřské vrátí do formy a také jak rychle. Myslím, že pro koho je kariéra hodně důležitá a chce si ji užít kompletně celou, rozhodne se mít rodinu až ke konci baletní dráhy.

* LN Máte problémy s kyčlí a bederní páteří. Nebojíte se, že vám je těhotenství zhorší a bude náročné dostat se zpět do vrcholové formy?

Toho se bojím nejvíc. Když o prázdninách necvičím, mám bolesti ještě horší než během sezony. Myslela jsem, že budu mít teď velké problémy, ale je to mnohem lepší. Už vím, že mě kvůli špatné kyčli čeká císařský řez.

* LN Rodičovská dovolená trvá zpravidla tři roky, ale takový luxus si jako špičková baletka budete moci těžko dovolit. Jak dlouho plánujete zůstat s miminkem doma?

Tak dlouho být doma nemohu. Plánuji, že na mateřské budu jen několik měsíců, začnu si sama cvičit hned, jak to půjde. Mám představu, že za půl roku po porodu budu na jevišti.

* LN Celebrity se v dnešní době často nechávají nafotit s bříškem, kývla byste na podobnou nabídku?

Dostala jsem několik návrhů na focení. Těhotenství je pro mě neuvěřitelný zážitek, obrovské emoce. Všechno se v člověku otočí. Mít vzpomínku by bylo fajn, ale fotografie z poslední fáze těhotenství chci mít raději jen pro sebe.

* LN Několikrát za svoji kariéru jste měla možnost působit venku. Líbilo se vám někde natolik, že byste uvažovala o tom, že tam zůstanete?

Nikde jsem nechtěla zůstat natrvalo. Když jsem do zahraničí vyjela na nějakou dobu, byla jsem vždycky nadšená, protože ráda poznávám jinou kulturu, divadla i kuchyni. Ať se jedná o zájezd na tři týdny do Španělska nebo dva měsíce na Tchaj-wan, jakmile se blíží odjezd, moc se těším domů.

* LN Také jste hostovala v Rusku. Jak se liší postavení našich a ruských baletních umělců? Váží si jich více?

Postavení se liší skoro ve všem, třeba tím, že tanečníci v Rusku jsou na tom platově mnohem lépe než u nás. Vím to od manžela, který pochází z Petrohradu, kde tančil po škole několik let, a je stále v kontaktu s bývalými spolužáky. Co se týče zájmu ruských médií, první sólisty z prestižních souborů bych přirovnala k celebritám. Všude ve velkých městech jsou obrovské billboardy a tanečníkům je věnována velká pozornost. Asi nejvýstižnější je, že si tanečníků v Rusku opravdu váží.

* LN Jaký máte názor na to, že třeba tanečníci v Česku nedostávají (od roku 1996 - pozn. red.) baletní důchody?

Důchody se neměly rušit, i když je nešlo nechat v té podobě, v jaké byly. Sólisté měli nárok na důchod po dvaceti letech aktivního působení v baletu a sboristé po dvaceti dvou. Kdyby se zákon reformoval a doladil, určitě by to fungovalo. Ten, kdo se baletu věnuje, ví, že je to velmi odlišné zaměstnání od jiných, tělo se velkou zátěží po určité době zničí. Bojovala bych za to, aby se baletní důchody v nějaké upravené formě vrátily. Mohl by například existovat jiný způsob sociálního zajištění, třeba rekvalifikační kurzy pro vysloužilé tanečníky, které jsou běžnou praxí v cizině.

* LN Za svou kariéru jste ztvárnila spoustu rolí nejen v Národním divadle, ale i na dalších scénách. Je nějaká baletní postava, která vám uniká?

Díky hostování jsem ztvárnila všechny vysněné role. Opravdu jediná postava, která mi chybí a kterou bych si určitě někdy ráda zatancovala, je Julie. Zbožňuji balet Romeo a Julie, jeho hudbu a taky úžasný příběh. Kdyby se mi povedlo v něm tančit, kariéru by mi to příjemně zabalilo do takového krásného balíčku.

* LN Překvapily vás letošní nominace na Thálii v kategorii balet? Do užší nominace se nedostalo ani jedno ztvárnění role z klasického repertoáru a pouze jeden tanečník se probojoval za Národní divadlo.

Velmi mě překvapily. Nejvíc mě zarazilo, že nebyla nominovaná Zuzana Susová za postavu Gretchen v baletu Faust. Viděla jsem ji v této roli několikrát a myslela jsem, že za ni stoprocentně dostane Thálii.

* LN Navržená na tuto cenu je také Zuzana Pokorná z Divadla J. K. Tyla Plzeň, které příští rok bude čtyřicet. Není moc baletek, které ještě v tomto věku tančí.

To je obdivuhodné. Vím, že má za sebou hodně úrazů, hlavně s kolenem měla velké problémy. Je úžasné, že se z toho vždycky dostala a vrátila se opět na scénu. Jenom mě mrzí, že jsem ji v roli Esmeraldy neviděla, tak o tom nemohu nic říct. Ale je výborná tanečnice a nominace bude určitě oprávněná.

* LN Dokdy může tělo baletky zvládnout takovou roli, jako je technicky nejobtížnější dvojrole Odetty a Odilie v Labutím jezeře?

Nejde to jednoduše zaškatulkovat. Daria Klimentová není už na baletku úplně nejmladší a Labutí jezero tančí stále skvěle. Když ji vidím na jevišti, nepoznala bych, kolek je jí let. Pak jsou typy lidí, kteří na jevišti už nestačí fyzicky, roli neudýchají a nemohou ji dotáhnout do konce. Člověk by to měl poznat sám, ale může dojít k tomu, že mu to řekne někdo z okolí, což je vždycky kruté.

* LN V kině běží velmi diskutovaný film Černá labuť. Už jste ho viděla? A jestli ano, jak se vám líbil?

Film jsem viděla začátkem ledna v Madridu. Na Černou labuť jsem se moc těšila, už ten název je pro mě příznačný, protože labuť je asi má životní i srdeční role, za tuto postavu jsem dostala i Thálii. Film mě však zklamal po všech stránkách. Vadilo mi, že se příliš často střídaly scény reálné s představami hlavní postavy a bylo těžké je rozlišit. Nelíbilo se mi to, jak byl baletní svět zkresleně zobrazený. Opravdu bych byla nerada, aby si všichni mysleli, že baletky jsou takhle fanatické. Celé baletní prostředí bylo zveličené, to, jak probíhaly zkoušky nebo jak fungoval casting na hlavní roli, byl nesmysl. Ale abych to celé nestrhala, představitelka hlavní role Natalie Portmanová byla úžasná. Její herecký výkon byl přesvědčivý, i v tanečních scénách byla hodně dobrá. Samozřejmě že držení rukou neměla přesné, ale kdo balet nezná, nevšimne si toho. Musela hodně dřít, takže před ní smekám. Myslím, že Oscara dostala zaslouženě.


* LN Bývají choreografové baletu stejně choleričtí, jako jsou líčeni ve filmu?

V tom byl snímek docela pravdivý, spolupráce s choreografy někdy není procházka růžovým sadem. Každý má jinou povahu a pracuje jinak. Myslím si, že tanečníci jsou zvyklí na hodně, musí být tolerantní a trpěliví, aby takovou zátěž vydrželi. Choreografové často rádi mění obsazení, a klidně i na poslední chvíli před premiérou. Například teď studuje baletní soubor Národního divadla Popelku, autorem choreografie je Jean-Christophe Maillot a ten například neustále prohazuje obsazení hlavních rolí.

* LN Zažila jste, že by nějaká baletka tak toužila po roli a udělala pro ni všechno jako Nina v podání Natalie Portmanové?

Je mi jasné, že když budu mluvit o nějakém americkém souboru nebo o pařížské Opeře, nedá se to srovnávat s českými poměry. V zahraničí je obrovská konkurence a udržet se na vrcholu je nesmírně náročné. Přestože baletní svět je ve Spojených státech určitě drsnější než u nás, ve filmu je zobrazený extrémně. Nikdy jsem nezažila, že by některá kolegyně tak chorobně toužila po roli a byla schopná opravdu všeho.

* LN Představitelka hlavní role Natalie Portmanová je také těhotná a čeká v létě syna. Co byste si přála vy?

Nedávno jsem se dozvěděla, že s osmdesátiprocentní pravděpodobností budu mít holčičku. Za měsíc to budu vědět s jistotou. Chvilkami jsem chtěla holku, pak jsem si říkala, že kluk bude hravější. Saša si ze začátku přál dceru, ale po všech mých zdravotních problémech jsme si řekli, že je to jedno a nejdůležitější je, aby miminko bylo zdravé.

* LN Vaše dítě bude mít po vás a manželovi zcela jistě pohybové a taneční vlohy. Budete ho podporovat v zájmu o balet?

Budeme se v divadle často pohybovat, a tak je jasné, že dítě může k baletu inklinovat. Pokud by si přálo se mu věnovat, bránit mu nebudu. Přála bych si ale, aby se tak nestalo. Myslím si, že například taneční kroužek je pro dítě dobrý, naučí se v něm správnému držení těla a estetickému pohybu. Nebudu ale usilovat o to, aby šlo na konzervatoř a věnovalo se baletu profesionálně.

Autor: Lenka Trubačová
Foto: Pavel Hejný

Úspěšné vystoupení tanečníků Národního divadla v jeskyni

1. listopadu 2010 v 18:10 | lt |  Balet
Přední tanečníci Národního divadla hostovali 15. a 17. července ve španělské Malaze, kde se představili na 51. ročníku Festivalu Cueva de Nerja.
Mezinárodní festival hudby a tance je unikátní tím, že se jako jediný na světě koná uvnitř překrásně jeskyně Nerja, jinak nazývané také Přírodní katedrála Costa del Sol. Na této slavnosti se v minulosti představili špičkoví umělci, světoznámé baletní a hudební soubory, jako například legendární tenorista Alfredo Kraus, slavná primabalerína Maya Plisecka, balet Pařížské opery nebo Velkého divadla v Moskvě. Letos byl na tuto prestižní událost pozván také balet Národního divadla v Praze. "Protože se festival konal o prázdninách, mohli jsme se rozhodnout, jestli máme zájem na něm účinkovat. Bylo by ale škoda odmítnout takovou pracovní příležitost, navíc v krásném prostředí u moře," řekla Nikola Márová. Primabalerína ND se rozhodla zajímavého hostování zúčastnit, stejně jako dalších sedm členů souboru: první sólisté Alexandre Katsapov a Michal Štípa, sólisté Viktor Konvalinka a Ivana Illyenko, demisólistka Zuzana Šimáková, sboristé Magdalena Matějková a Mattio Mantellato. Výpravu umělců ještě doplňoval inspicient Jiří Vrátil a osvětlovač Daniel Tesař.
Labutí jezero
Tanečníci Národního divadla odletěli do Španělska několik dní před prvním galapředstavením, aby bylo dost času vše nazkoušet. "Začali jsme trénovat hned druhý den po příletu. Měli jsme k dispozici malé baletní studio, které bylo v blízkosti našeho hotelu. Využili jsme tuto mužnost jen jednou a pak už jsme chtěli raději zkoušet přímo v jeskyni, abychom si okoukli prostor," uvedla Zuzana Šimáková a Ivanka Illyenko pokračuje: "Jeviště mělo zvláštní tvar, bylo takové, jak ho zařídila příroda, na jedné straně byl velký krápníkový sloup, který jsme museli obíhat. Nemohl tam být natažený baletizol kvůli vlhkosti, povrch byl tvořený z nalakovaných prken, která vůbec neklouzala. Pořadatelé to měli už vyzkoušené, protože balet zvou každý rok." Vzhledem k netypickým podmínkám a malému pódiu museli naši tanečníci upravit jednotlivé choreografie. Nemohli tančit tolik do prostoru, jak jsou zvyklí, a také kvůli drhnoucímu jevišti bylo třeba vyměnit piruety za jiné baletní prvky.
Raymonda
Oba galavečery se skládaly z rozmanité mozaiky děl, která tvořila velmi efektní celek. Umělci Národního divadla vystoupili například s moderním duetem Lyrická od Petra Zusky, Petit Mort v choreografii Jiřího Kyliána, z neoklasického repertoáru si vybrali Umírající labuť od Fokina, nechyběly ani klasické "vypalovačky" jako pas de trois z baletu Korzár, nebo černé pas de deux z Labutího jezera.
petit mort
Představení dopadlo nad očekávání výborně, přestože mělo zajímavý průběh. "Vystoupení bylo náročné především na převlékání, protože jsme všichni měli tak pět čísel a na každé jiný kostým. Šatny byly malé kóje pod jevištěm, v kterých jsme si ale nesměli rozsvítit, protože by světlo šlo nahoru do jeskyně a jeviště by bylo přesvícené. Převlékali jsme se proto potmě jen s baterkami, které jsme si navzájem drželi a pomáhali si, aby se vše stihlo," vyprávěla s úsměvem Nikola Márová. "Bylo nepříjemné, že v jeskyni bylo velké vlhko, proto navlhly kostýmy a špatně se navlékaly. My jsme byli také mokří a navíc zahřátí z vystoupení, takže vznikl jeden komický okamžik při choreografii Petit mort, kde jsem tančila se Sašou Katsapovem. Byl v tomto výstupu oblečený jen v kraťasech a poté, co vstoupil na jeviště, osvětlily ho reflektory. Začala se z něj odpařovat voda a vypadalo to, jako když se z něj kouří," dodala Zuzana Šimáková.
petit mort
Představení se publiku velmi líbila a diváci odměnili naše tanečníky velkými ovacemi vstoje. "Obecenstvo bylo živější než u nás a bylo na něm dobře vidět, co se mu líbí a co ne. Trochu jsme se báli, jak budou Španělé reagovat na modernu, protože jsou spíš na klasiku. Příjemně nás překvapilo, že z moderních duetů byli přímo nadšení a křičeli bravo," vyzdvihl diváky Viktor Konvalinka.
všichni
Prázdninový zájezd baletu Národního divadla proběhl úspěšně a bez komplikací. Byl pro tanečníky nevšední profesní zkušeností a zároveň příjemnou dovolenou. Kromě pražského souboru vystoupil na festivalu Argentinský balet Julia Boccy, flamencová zpěvačka Estrella Morente a Symfonický orchestr RTVE.

                                                                                              Lenka Trubačová
                                                                                              Foto: Pavel hejný
                                                                                                       Radovan Šubín
                                                                                                       web a soukromý archiv


Kam dál