citát: "Balet je pro mě vším."

Srpen 2007

Jak se usadilo Labutí jezero na scéně Státní opery

14. srpna 2007 v 9:08 | lt |  Balet
Balet Státní opery Praha uvedl 29. března 2007 premiéru nejznámějšího klasického baletu Labutí jezero. Poslední představení této sezóny se konalo 19. června.
Balet nastudoval Pavel Ďumbala, šéf baletu a Hana Vláčilová, bývalá primabalerína Národního divadla. Pojetí baletu vychází z verze Lva Ivanova a Maurice Petipy. V novém současném zpracování byly použity zajímavé invence, úpravy kroků a variací. První a třetí jednání zpracované Pavlem Ďumbalou je zcela rozdílné, než jak ho známe z Národního divadla. Pavel Ďumbala ponechal stejné jen pas de deux Prince a Odilie ve třetím jednání. Druhé a čtvrté jednání nastudovala v tradiční choreografii Hana Vláčilová. Soubor se za období od premiéry k poslednímu představení sezóny mírně technicky zlepšil, je plný elánu a má potenciál dovést interpretaci k dokonalejším výkonům.
Předehra baletu uvádí diváka do děje: krásná dívka je zakleta v labuť a poté pohlcena efektně vytvořeným jezerem v podobě ptáka. Potom však následuje zdlouhavé první jednání. Pokud nemá divák zrovna štěstí a nezastihne v pas de trois jako přátele prince Ondřeje Novotného, Annu Ščekalevu se Simonou Doubkovou, je zklamán, protože ostatní tanečníci nejsou na jejich úrovni. Jurij Slipič, který tančil v druhé alternaci, nebyl oproti Ondřeji Novotnému pro partnerky dostatečnou oporou ani neměl úplně čisté technické provedení.
Ve sborových tancích se ukázaly nedostatky souboru, nebyl ve všech pasážích dostatečně ztančený. V prvním jednání byl výraznou osobností šašek v podání Jurije Kolvy, který měl vysoké skoky a jeho kousky byly až akrobatické. Královna, Zuzana Stejskalová, svým atraktivním mladistvým zjevem působila spíše jako princova sestra než matka, o důstojnosti se nedá mluvit. Princ měl v tomto jednání spíše roli pozorovatele a musel pouze sedět vpředu po straně jeviště. Příjemnou změnou bylo zapojení Prince v závěru prvního jednání, kdy jsme mohli vidět odlehčené skoky Michala Štípy.
V druhém jednání dobře zatančil sbor labutí, variace byly ucelené a působily souměrně. Pozměněné pas de trois velkých labutí na pas de quatre malých labutí rozhodně neubralo na kvalitě choreografie.
V třetím jednání - na plese, jsme viděli několik národních tanců. Zajímavě byl zpracovaný tanec ruský včetně kostýmů, tanečníci v něm působili velmi živě. Španělský tanec ohnivě předvedla Veronika Prokšová. Vrcholem třetího jednání bylo pas de deux prince v podání Michala Štípy a Nikoly Márové v roli Odilie. Nikola Márová v této náročné pasáži podala skvělý taneční i herecký výkon, byla neustále v očním kontaktu s Rudovousem, který ostražitě hlídal svou dceru.
Zápas prince s Rudovousem v posledním jednání působil velmi opravdově a dramaticky. Zvedačky Odetty zvládali dobře jak princ, tak i Rudovous. Zápas končí porážkou Rudovouse za úsvitu, Odetta i labutě jsou vysvobozeny ze svého prokletí.

Představitelé hlavních rolí Nikola Márová a Michal Štípa tvořili dokonalý taneční pár. Jejich technické provedení bylo bravurní. Otočky Nikoly Márové byly rychlé a čisté, svými 32 fouetées zcela uchvátila publikum. Její port de bras evokoval opravdová labutí křídla. Nikola Márová ztvárnila úžasně jak křehkou Odettu, tak zlověstnou Odilii, která působila vyzývavě či výsměšně s ostrým zakončením baletních póz. Michal Štípa byl skvělým partnerem, poskytoval jí dokonalou jistotu a oporu, tančil s přirozenou noblesou a lehkostí. Jeho herecký projev byl přesvědčivý, postupně se měnil ze snílka v lovce a nakonec oddaně zamilovaného prince.
V hlavních rolích tohoto baletu nejčastěji vystupují sólisté Státní opery Ondřej Novotný a Anna Ščekaleva, kteří zvládají své role s technickou jistotou. Ondřej Novotný tančí s lehkostí a má i přirozený herecký projev.
Ve Státní opeře hostovala v dubnu 2007 ve třech představeních v roli Odetty/Odilie Daria Klimentová s Dmitrijem Gruzděvem, první sólisté Anglického národního baletu. Daria Klimentová se stala královnou večerů pro svůj technický, výrazově a vnitřně procítěný projev, který je nepřekonatelný. Na scéně SOP se představili koncem dubna další hosté, Andrea Kramešová a Filip Veverka, sólisté Opery am Rhein v Düsseldorfu.
Labutí jezero je kvalitní, zajímavě zpracovanou inscenací, což potvrzuje i hostování špičkových sólistů na této scéně. Díky svému pohádkovému rázu, nádherné výpravě a především tanečním výkonům vynikajících sólistů je obohacujícím baletním zážitkem nejen pro dospělé, ale i malé diváky.
Lenka Trubačová
Státní opera Praha, Peter Brenkus

Fotogalerie Nikoly Márové

11. srpna 2007 v 14:33 | lt |  Fotogalerie
Portrétové foto: Karel Kouba
Před zkouškou...
Foto: Michal Kratochvíl
Baletománie
Foto: Diana Zehetner
Mariin sen
Foto: archiv ND
Ibbur
Foto: archiv ND
Odetta v Labutím jezeře ND
Foto: Diana Zehetner
Odetta v Labutím
jezeře
Foto: SOP, Peter Brenkus
Odetta Labutím jezeře
Foto: SOP, Peter Brenkus

Fotogalerie Michala Štípy

8. srpna 2007 v 17:12 | lt |  Fotogalerie

Albert v Giselle
Foto: Diana Zehetner
Lenský v Oněginovi
Foto: archiv ND
On v Sólu pro tři
Foto: Roman Sejkot
On v Sólu pro tři
Foto: Roman Sejkot
Albert v Giselle
Foto: archiv ND Praha
Lenský v Oněginovi
Foto: Diana Zehetner
Zdánlivý odpočinek na zkoušce
Foto: Diana Zehetner
Princ v Labutím jezeře ND
Foto: Diana Zehetner
Princ a Odilie v Labutím jezeře
© Státní opera Praha, Peter Brenkus

Geometrie Nahoty - výstava Pavla Brunclíka

8. srpna 2007 v 10:05 | lt |  Fotogalerie
Fotografická výstava aktů Geometrie nahoty proběhla v červenci v pražské výstavní síni Mánes. Autorem je úspěšný český fotograf Pavel Brunclík a jako modely si vybral tanečnice a tanečníky Národního divadla.
Foto: Pavel Brunclík

Rozhovory k výstavě fotografa Pavla Brunclíka Geometrie nahoty

5. srpna 2007 v 10:55 | lt |  Balet
Pavel Brunclík patří od počátku své kariéry k nejvýznamnějším osobnostem české fotografie. Jeho autorské výstavy slavily úspěch jak v České republice, tak v zahraničí. V rámci volné tvorby se věnuje Pavel Brunclík především fotografii aktu a krajiny. V současné době se vrací k autorské tvorbě zaměřené na fotografii lidského těla. Snaží se zachytit krásu lidského těla pomocí tanečníků v pohybu. Dílo vzniklo ve spolupráci se členy baletu Národního divadla v Praze.
Rozhovor s fotografem Pavlem Brunclíkem a předními aktéry výstavy Nikolou Márovou a Michalem Štípou vznikl 3. července při vernisáži výstavy Geometrie nahoty. Výstava se nyní koná v galerii Mánes do 31. července. Dvaadvacet fotografií je souběžně vystaveno také v Českém kulturním centru v Paříži.

Otázky pro Pavla Brunclíka, fotografa a tvůrce výstavy Geometrie nahoty

V posledních letech jste fotil především krajiny. Proč jste se nyní vrátil k fotografování aktů?
Akty jsem fotil už dříve, chtěl jsem se k nim vždycky vrátit, ale v tomto případě jsem byl vyzván Tomášem Chrenkem. Chtěl jsem udělat něco nového, ale nevěděl jsem, jak to půjde zrealizovat a takhle se to podařilo. Jinak většinou fotím krajinu a zátiší, architekturu, to jsou témata, kterým se věnuji stále.

Proč jste si vybral téma Geometrie nahoty. Má to vztah k vašemu původně vystudovanému oboru fyzika?
Ne, nemá. Vybral jsem si, že budu fotit s baleťáky akty. Název Geometrie nahoty jsem ani nevymyslel já ale Michal Pospíšil, ředitel Českého kulturního centra v Paříži. Záměrem výstavy byla určitá čistota, jednoduchost, ale ne geometrie.
Je to tedy estetika lidského těla v pohybu?
Jsou to pozice těl v pohybu, které jsem musel v určitém momentu zastavit. Pro modely to bylo těžší a namáhavější. Například, když dělají zvedačky, je to jednodušší v pohybu než statické pozice, ale zvládli to dobře.

Jak dlouho trvala příprava a vytvoření tohoto projektu? Kolik fotografií jste nafotil?
Celé jsme to dělali dva roky, někdy jsme fotili častěji a někdy byla až tři měsíce pauza. Záleželo na tom, jak měli tanečníci a já čas. Nafotil jsem na výstavu několik set fotek. Každou variaci jsme zkoušeli několikrát a na každou jsem udělal několik desítek fotek. V kompozicích, ve kterých bylo víc lidí, to bylo těžší. Někomu utekla ruka, noha, oko a bylo to pryč. To se stane okamžitě. Stačí, aby jeden model v napětí povolil a už je to na fotce vidět a nejde s tím nic dělat a je to tím pádem zničené.
Jak vznikala kompozice a choreografie fotek?
Vznikala dialogem. Tanečníci přišli často už s namalovanými kompozicemi, pak to předvedli a co se mi zdálo zajímavé, jsem rozvíjel dál a měnil to. Někdy jsem třeba vymyslel blbost, nebo naopak oni vymysleli nějakou nudu, takže každá fotka vznikala dialogem.
Budete fotit další fotografie s tanečníky a na jaké to bude téma?
Chtěl bych s nimi spolupracovat dál, pokud budou mít chuť, ale zase nějak jinak. Zatím jsme o tom jenom mluvili, že bychom ještě něco udělali, třeba v jiném prostředí. Ještě nevím jak. Teď jsem měl starosti s výstavou, aby to vyšlo.
Otázky pro Nikolu Márovou a Michala Štípu, sólisty baletu ND

Jak vznikala vaše spolupráce s fotografem Pavlem Brunclíkem?
Nikola:
Vznikla před dvěma lety, když Pavel Brunclík oslovil naši tiskovou mluvčí Helenu Bártlovou, jestli by neměla dva tanečníky, pár, se kterými by mohl nafotit taneční akty. Teprve při setkání s Pavlem Brunclíkem jsem se dozvěděla, že se jedná o akty. Nechtělo se mi do toho, ale řekli jsme si se Sašou, že to zkusíme a když se nám to nebude líbit, Pavel fotky zničí. Hned po prvním focení jsme zjistili, že na tom není nic špatného a budeme pokračovat dál.
Michal:
Vzniklo to tak, že nejdřív začali fotit Saša Katsapov s Nikolou Márovou. Potom se zeptali také mne a Ivanny Illyenko. Trošku jsme váhali, jestli do toho máme jít. Viděli jsme nějaké fotky Pavla Brunclíka a moc se nám to líbilo, tak jsme si řekli, proč ne. V ateliéru byla výborná atmosféra, spolupráce s Pavlem byla příjemná, byl klidný, choval se úplně skvěle.
Jak se utvořila skupina tanečníků na tento projekt?
Nikola:
Pavel Brunclík měl od začátku v plánu, že focení zakončí velkou výstavou v Mánesu. Když jsme se tedy se Sašou rozhodli, že do toho jdeme naplno, zeptal se nás Pavel, koho může dalšího oslovit. Napadli nás naši kamarádi a kolegové z divadla, většinou do toho šel každý, komu jsme o tom řekli.
Bylo nás šest holek: já, Zuzana Šimáková, Ivanna Illyenko, Pavla Sýkorová, Sylva Nečasová a Kateřina Pavlíková a čtyři kluci: Saša Katsapov, Michal Štípa, Jiří Urban a Petr Zuska.
Jaké je to fotit akty s lidmi, s kterými se pracovně stýkáte?
Nikola:

Nejdříve jsem začala fotit se Sašou, tak to bylo v pohodě, protože je to můj přítel. Ze začátku jsem se styděla, ale spíš jsme si z toho dělali s ostatními legraci. Známe se jako rodina, jsme spolu od rána do večera a pod bílým pracovním dresem se toho moc neschová, takže to nebylo nic strašného.
Michal:
Naštěstí většina z party jsou mí kamarádi, proto jsem s tím neměl problém, ale kdyby to měl být celý soubor, už bych váhal.

Styděl jste se na začátku?
Michal:
Myslel jsem, že se stydět budu. Ale stydí se jeden před druhým a druhý před prvním a pak už to člověk ani nevnímá.
Vznikala v průběhu focení nová přátelství, sblížilo vás to s některými kolegy?
Nikola:

Focení jsme brali zcela pracovně, jako když tančíme na sále, ani jsme si potom nechodili nikam sednout. Z focení jsme byli po několika hodinách úplně vyřízení a byli jsme se Sašou rádi, že můžeme jet domů odpočívat a spát.
Michal:
Všichni jsou to moji kamarádi, často se s nimi stýkám, hodně spolu mluvíme, takže už mezi námi byl dobrý vztah od začátku.
Co vám tento projekt přinesl?
Nikola:
Byla to především nová zkušenost, nebylo to lehké, stud musel jít stranou. S fotografováním jsem měla zkušenost jen z rozhovorů, tohle bylo něco jiného. Viděla jsem před tím fotografie od Dietera Bluma ze Stuttgarter Ballett, který fotil tanečníky z jejich souboru. Fotky byly tvrdší a naturalističtější. Pavlovy fotky jsou estetické, čisté a krásné. Pavel s námi všechno konzultoval a fotografie, které se nám zdály neplodné, tam pak nedal.
Michal:
Byl jsem rád, že se tento projekt uskutečnil, protože jsem chtěl něco takového nafotit už dřív, ale měl jsem strach, aby to někdo nezneužil. Jsem rád, že jsem to zkusil, že to takhle vyšlo a nebránil bych se nafotit něco dalšího. Ve fotografa musí mít člověk velkou důvěru, kterou jsme k Pavlovi měli.
Podílel jste se na choreografii u jednotlivých fotografií?
Michal:
Všechny taneční pózy jsme většinou vymýšleli sami, nejvíc jsem fotil s Nikolou Márovou a s Ivannou Illyenko. Probíhalo to tak, že jsme si to den nebo dva před focením zkoušeli, vymýšleli na sále pózy a také malovali. Na jedno focení jsme vyzkoušeli tak dvacet sestav. Pak jsme fotili s Pavlem podle našich obrázků. Pavel je upravoval, posouvalo se to jinam, dál, podle Pavlových představ.
Budete s Pavlem Brunclíkem spolupracovat i nadále?
Nikola:
Pavel má v plánu vydat Geometrii nahoty také jako knihu, budou tam i jiné fotky než na výstavě a bude jich tam víc. Je možné, že budeme něco dofocovat. Pavel chce určitě s některými z nás spolupracovat dál. Pokud mne znovu osloví, ráda nabídku přijmu. Fotky už budou směrovány asi jinak.Je možné, že se bude fotit v jiném prostředí, například v Národním muzeu nebo v přírodě.
Michal:
Jsme domluveni, že Pavel bude s námi fotit něco dalšího a určitě se rád zúčastním, pokud mě k projektu přizve.
Byla to příjemná spolupráce?
Nikola:
Během naší spolupráce jsme jezdili do Pavlova domu, kde nám ukazoval náhledy nových fotek, pak jsme je konzultovali, zda na nich není něco špatně z baletního hlediska. Můžu za sebe a Sašu říct, že jsme se s Pavlem spřátelili.

Lenka Trubačová
červenec 2007

Zahájení festivalu Tanec Praha 2007

4. srpna 2007 v 21:05 | lt |  Balet
Tanec Praha 2007 je mezinárodní festival soudobé taneční tvorby a pohybového divadla. Začíná již v pátek 1. června v Ostravě. V Praze se naplno rozběhne v pondělí 4. června, jak podotkla na tiskové konferenci dne 30. května zakladatelka a dramaturgyně minulých ročníků festivalu Yvona Kreuzmannová a nová ředitelka Marta Lajnerová.
Festival, který se letos koná již po devatenácté, se stává tradicí. Přes malou propagaci se těší velkému zájmu ze strany diváků jak laické, tak odborné veřejnosti. Na některá představení jsou vstupenky již zcela vyprodány.
Tanec Praha 2007 bude v Praze zahájen 4. června v domovském divadle Ponec představením složeným z děl čtyř zajímavých evropských choreografů. Bohatá taneční nadílka prvního večera se skládá z díla Arkánum - tanečnice a choreografka Dora Hoštová /CZ/, Audrey - tančí ruský soubor Chelyabinsk Contemporary Dance Company, The lizard's skin - španělská tanečnice Roser López Espinosa a jako poslední se představí choreografie Herr K. Müh od německé performerky Susanne Martin. Tanečnice vystupuje v latexové masce padesátiletého muže a vtěluje se do něj. Tančí jako muž a pomocí výstižných pohybových stereotypů odkrývá jeho identitu.
Proběhnou také další podobně laděné večery, kde se představí mladí světoví choreografové. Tyto večery nesou název Evropská taneční laboratoř.
Evropské taneční laboratoře, které představují současné taneční směry, uvidí také publikum v regionech. V letošním roce je mimopražský program velice bohatý. Během třinácti večerů se budou konat představení v Brně, Ostravě, Českém Krumlově, Českých Budějovicích, Pardubicích a Táboře.
6. června se může publikum těšit na první z vrcholů letošního festivalu. V Hudebním divadle v Karlíně poprvé zatančí světoznámý soubor Compagnie Marie Chouinard. Tato zajímavá a provokativní světová taneční skupina představí choreografie Chorale a 24 Preludes by Chopin.
Zlatý hřebem festivalu je představení, které se bude konat 14. června v Sazka Areně, kde uvede legendární kanadský soubor choreografii Svěcení jara s živým hudebním doprovodem Symfonického orchestru Českého rozhlasu. Během večera bude předáno ocenění Cena Sazky 2007.
Festival Tanec Praha 2007 je největší událostí roku soudobé taneční tvorby. Představí se 21 tanečních souborů z celého světa s nejzajímavějšími směry současného tance.
Lenka Trubačová
květen 2007

Rozhovor s Filipem Veverkou, sólistou baletu z Düsseldorfu

4. srpna 2007 v 18:17 | lt |  Balet
Filip Veverka je úspěšným českým tanečníkem působícím v zahraničí. Již druhou sezónu je sólistou baletu v Deutsche Oper am Rhein v Düsseldorfu. Příroda ho obdařila talentem a pílí. S lehkostí a temperamentem ztvárňuje role jak klasického, tak i moderního repertoáru.
Měla jsem s ním možnost natočit rozhovor pro Taneční aktuality den před jeho vystoupením ve Státní opeře Praha, kde 30. dubna tančil prince Siegrieda ve velkobaletu Labutí jezero. Filip Veverka je sympatický mladý muž, který ochotně a zajímavě odpovídal na mé dotazy. Část rozhovoru pokračovala ještě korespondenčně z Düsselfordu.
Filip Veverka je absolventem taneční konzervatoře v Brně. Po jejím absolvování se stal v roce 1996 členem baletního souboru v Národním divadle v Praze a od sezóny 1998-99 sólistou. Pracoval zde s předními choreografy jako jsou Jiří Kylián, Jurij Grigorovič a Boris Bregvadze. Patří k všestranným tanečníkům. Z rolí v klasickém repertoáru tančil například v Labutím jezeře pas de trois a Rudovouse, prince v Popelce a Šípkové Růžence, Oněgina, Jeana de Brienna v Raymondě, Tybalta v Romeovi a Julii. V moderních choreografiích tančil v Někdo to rád…, Dítěti a kouzlech, Kyliánovu Sinfoniettu, The River v Amerikaně II.
Hostoval také v divadle J. K. Tyla v Plzni a v Národním divadle v Brně. V roce 2003 odešel na dva roky do Tulsa Ballet v americké Oklahomě. Od roku 2005 působí jako sólista v Düsseldorfu, kam odešel spolu s tanečnicí Andreou Kramešovou.
Již v roce 1997 získal cenu Philip Morris pro začínající talentované tanečníky a v roce 2004 obdržel cenu Thálie za roli Petruchia ve Zkrocení zlé ženy.
Je to vaše první Labutí jezero ve Státní opeře nebo ho nyní někde tančíte?
V Labutím jezeře jsem tančil ve verzi Národního divadla Rudovouse a pas de trois v prvním jednání. Ale Prince tančím ve Státní opeře nyní poprvé.

Jak jste roli Prince nastudoval, když působíte v Opeře v Düsseldorfu?
V době našich únorových baletních prázdnin jsme přijeli na týden s přítelkyní Andreou Kramešovou do Prahy. Role prince Siegrieda a Odetty/Odilie jsme nacvičovali s paní Vláčilovou a panem Šeborem ve zkušebně Státní opery. Z březnové premiéry jsme pak dostali DVD a zkoušeli jsme podle něj. V Düsseldorfu nám pomáhal pan Vondruška a naše asistentka z divadla, bývalá tanečnice Monique Janotta.
Na vystoupení ve Státní opeře jsme přijeli s přítelkyní do Prahy ve čtvrtek v noci. Od pátku jsme intenzivně zkoušeli a dolaďovali poslední přípravy se sólisty a se sborem. V neděli odpoledne jsem se byl podívat na Labutí jezero s Nikolou Márovou a Michalem Štípou a v pondělí 30. dubna tančím já s Andreou Kramešovou.
Jak se vám líbí nové nastudování Labutího jezera ve Státní opeře a jak se vám tančí na této scéně?
V baletu Labutí jezero jsem tančil na scéně Státní opery již v době, kdy tam bylo uváděno Národním divadlem v Praze v choreografii Vlastimila Harapese.
Líbí se mi nová verze Labutího jezera ve Státní opeře, je dobře klasicky zpracovaná. Scéna je výpravná, krásně nasvícená, kostýmy jsou nádherné. Představení se jim moc povedlo. Fandím Státní opeře, že se jim vlastně z ničeho podařilo vytvořit nový soubor, s kterým tento balet nastudovali.

V březnu jste hostoval také v Národním divadle v Praze v baletu Raymonda jako Jean de Brienne. Budete se vracet na tuto baletní scénu častěji?
Nevím ještě, co bude. Vždycky rád přijedu, je to pro mne příjemné zpestření. Raymonda v Národním divadle však v této sezóně končí a o ničem dalším zatím nevím.
Budete hostovat znovu ve Státní opeře v Labutím jezeře?
Mluvili jsme o tom. Pavel Ďumbala, šéf baletu SOP se mne ptal, jestli bychom s Andreou mohli přijet v příští sezóně, ale termín ještě neznám.
Jak se vám spolupracovalo s choreografy ve Státní opeře?
Pavlu Ďumbalu jsem poznal v Plzni, když tam působil jako šéf baletu. V Plzni jsem hostoval v Giselle, Don Quijotovi a Dámě s kaméliemi. Paní Vláčilovou znám ještě z jeviště Národního divadla, kdy jsem tam působil. Byla to příjemná spolupráce.
V roce 2003 jste odešel do Tulsa Ballet v Oklahomě. Jaká to byla pro vás změna?
Byla to hodně velká změna. Chtěli jsme s přítelkyní Andreou Kramešovou odejít z Prahy, ale nepočítali jsme s tím, že bychom se dostali tak daleko, až do Ameriky. Rozesílali jsme videokazety do různých míst: do Švédska, do Anglie, do Švýcarska a jezdili na konkurzy do různých souborů. Od známých jsme se dozvěděli o souboru v Tulsa Ballet, kde působí jako šéf baletu Ital Marcello Angeliny, který přijímá tanečníky z Evropy. Videokazeta putovala do Oklahomy a vzápětí nám pan Angelino zavolal, že máme ihned podepsat smlouvu a odjet. Neměli jsme žádný čas na rozmyšlení. Nejhorší bylo vyřízení víz, které trvalo 4 měsíce.
Jak veliký tam byl soubor?
V Tulse byl menší soubor než v Praze, celkem 30 lidí. Na repertoáru byly moderní i velké klasické tituly Tancují tam všichni všechno.. Byla to výborná zkušenost. Problém byl, že je tam krátká divadelní sezóna 8 měsíců a pak 4 měsíce neplacené volno. Je to sice příjemné, ale o to je pak těžší se po tak dlouhé době dostat do formy, jenže v Americe většina souborů funguje právě takhle. Divadla jsou převážně závislá na sponzorech a bohatých lidech.
Jak jste se dostal z Oklahomy do Düsseldorfu?
V Tulse jsme byli s Andreou dva roky a pak už jsme chtěli pryč, blíž domů, do Evropy. V Americe je jiný životní styl, který nám příliš nevyhovoval. Zkoušeli jsme zase různé konkurzy. Od známého jsme se dozvěděli o souboru v Düsseldorfu, tak jsme tam jeli na konkurz. Měli jsme opět štěstí, oba jsme dostali smlouvu.
Když srovnáte soubor Národního divadla s vaším dosavadním působištěm. V čem se liší?
Jsou to úplně rozdílně soubory, každý funguje jinak. Soubor v Düsseldorfu má většinu repertoáru v nastudování našeho šéfa Youriho Vámose. Máme jen jedno představení za rok od jiného choreografa. Je to Vámosův soubor, který si vypiplal, vede ho už 10 let. Soubor má asi 50 lidí, v Národním je větší, asi 60 lidí.
Jak se liší scény obou divadel?
Opera v Düsseldorfu není příliš hezká na pohled. Co se týče vzhledu, vede jednoznačně Národní divadlo v Praze. V současné době probíhá celková rekonstrukce Opery, těším se, až bude hotová. V Düsseldorfu je ještě jedno menší provizorní divadlo, kde není možné hrát větší balety. Ještě pravidelně účinkujeme v Opeře Duisburg, což je naše druhá scéna. Je dobré, že můžeme mít více představení.
V Česku je upřednostňována činohra a opera před baletem. Jak je tomu v Německu?
Myslím, že to je všude stejné. Balet je za operou také na druhém místě. Německo je ale daleko větší, je tam mnohem více příležitostí a souborů. Německo je otevřené všem. V našem souboru je pouze pět členů německé národnosti, ostatní jsou cizinci, je to takový mezinárodní soubor.

Jsou v Německu tanečníci více známí než u nás?
V Německu jsou některé slavné baletní soubory, jako je např. Neumeierův soubor v Hamburku, Mnichov, Stuttgartu, kde tančí světové špičky, které mají své jméno a postavení. Düsseldorf je trochu jiný, není tak známý.

Jaké role ztvárňujete ve vašem souboru?
Když jsem nastoupil v Düsseldorfu, připravoval se balet Romeo a Julie. Tanečník, který měl tančit hlavní roli, měl úraz. Z divadla mi řekli, že budu za měsíc a půl tančit Romea, proto jsem musel roli rychle nazkoušet. Začátkem července byla premiéra a dopadla dobře.
Pak přišly další role jako Princ v Louskáčkovi, Demetrius ve Snu noci svatojánském a duet v Carmině Buraně. Všechno jsou to dějové balety, pozměněné Youri Vámosem.
Kterou roli tančíte nejraději?
Nejraději jsem měl Zkrocení zlé ženy v Národním divadle v choreografii J. Cranka, kde jsem tančil roli Petruchia. Nyní tančím rád Alberta a Hilariona z baletu Gisselle, který měl v únoru v Opeře am Rhein premiéru.
Je role Alberta hodně náročná?
Docela ano. Člověk se zapotí. Giselle zpracovaná Vánosem se od klasické verze liší.
Klasická verze Giselle končí nelogicky. Hilariona, který je hodný, víly utancují k smrti. Albert, který s Giselle jen laškuje, z toho vyjde jako hlavní hrdina.
Vámosova verze je zpracována zajímavěji. Odehrává se před a během 1. světové války ve Francii. Druhé jednání se odehrává v nemocnici v době 1. světové války. Albert vidí přízraky a má výčitky z toho, co provedl Giselle. Balet končí tím, že si zapálí cigaretu na balkoně a pak z něj přepadne. Divák si může myslet, že spáchal sebevraždu, nebo že šlo o nešťastnou náhodu.
Jaké byly ohlasy na Vámosovo zpracování Giselle?
Ohlasy byly pozitivní, a i kritikům se to líbilo.
Kolik představení tančíte za měsíc?
Hrajeme zhruba 12 představení, ale tuto sezónu jsem tančil skoro v každém baletu, protože je nás v souboru jen 50, každý je nějak využitý, což je bezvadné.
Jak probíhá váš denní trénink a jak je náročný?
Tréninky máme od desíti do čtvrt na dvanáct, pak do dvou hodin odpoledne zkoušíme repertoár, potom je volno. Od šesti do devíti večer zase pokračuje zkouška. Trénink je každý den i v sobotu. V neděli bychom měli mít volno, ale sólisté zkoušejí i o volném dnu. Často se stane, že pracujeme tři týdny v kuse, aniž bych měl jeden den volný.
Máte ve svém repertoáru role, kde je důležité i herecké vyjádření? Inspirujete se nějakým vzorem nebo sám sebou?
Podle mne musí vždy člověk vycházet sám ze sebe, kopírovat někoho nejde. Vámos je skvělý v tom, že se snaží se pro každého najít to, co mu sedí nejvíc a věnuje se mu individuálně.
Šéfem vašeho baletního souboru je Youri Vámos, světově proslulý choreograf. Jaký je šéf a jaká je s ním spolupráce?
Vámos je dobrý šéf. Hlavně se od něho mohu hodně naučit. Má svoje představy, které člověka obohacují. Každá repríza baletu je jiná podle toho, co ho na zkouškách před tím napadne, choreografie se tak stále mění. Vámos má jedinečné představy a nápady, které vysvětlí tak, že dávají tanečníkům smysl.
Takže vám dává volnost?
To se nedá říci. Vámos je velký perfekcionista. Na zkoušce piluje každý detail a je pro něj důležité, aby tanečník nebyl jen loutka tančící na jevišti, ale také herec, který svým ztvárněním role něco sděluje divákům.

Vím, že když Youri Vámos dělal choreografii v Národním divadle, pracoval jen s jedním obsazením, což je pak pro druhé obsazení náročné. Pracuje stejným způsobem i v Opeře v Düsseldorfu?
V podstatě stejně, zaměřuje se na první obsazení, kterému se věnuje, druhé obsazení nikdy nedostane tolik zkoušek a je to pro něj potom těžší. Před premiérou není nikdy dost času, aby se zkoušelo se všemi obsazeními stejně. Hlavní je dát celé představení dohromady.

Jak se to druhé obsazení tedy naučí?
Je přítomné na všech zkouškách, musí dávat pozor, jak se choreografie mění a všechno vědět. Když je pak Vámos vyzkouší, musí už všechno umět.
Čemu dává ve výběru repertoáru choreograf Vámos přednost?
Vámos je nejlepší v klasických dějových baletech, které přetváří. Příběh upravuje podle svých představ. Některé party z klasických baletů nechá, např. adagio hlavních představitelů. Pro Vámose je důležité, aby divák pochopil, co chce svým příběhem říci. Vámos nedělá ty velice abstraktní moderní balety, u kterých divák neví, co si má myslet. Já dávám přednost srozumitelným Vámosovým baletům.
Když jsem shlédla na internetu repertoár vašeho souboru, všimla jsem si, že tam nejsou uváděna velká klasická díla, jako je např. Labutí jezero?
To ale tak není. Labutí jezero mělo mít letos premiéru, ale rekonstruují nám Operu. Bude mít tedy premiéru v příští sezóně. Nyní hrajeme nyní v provizorním divadle, říkáme tomu Bouda a ještě jezdíme tančit do Opery v Duisburgu. V srpnu by měla být nová Opera v Düsseldorfu hotová, tak se těším.
Klasické balety se na repertoáru střídají. Hráli jsme Šípkovou Růženku, nyní máme na programu Louskáčka, Giselle, Romeo a Julie, Sen noci svatojánské. Teď nás čeká nově Labutí jezero, Židovka z Toleda. a obnovená premiéra Svěcení jara.
Máte čas se věnovat také svým zálibám?
Moc ne, pouze o prázdninách. Tato sezóna byla dost hektická. Byli jsme zapojeni do všeho a neměli jsme skoro žádný volný čas.
Četla jsem, že rád fotografujete. Fotíte jen pro radost nebo profesionálně?
V Tulse jsem začal fotografovat, chytlo mne to. Domluvil jsem si, jestli mohu fotit představení. Focení mne moc baví a až budu mít dostatek času, budu se mu více věnovat. Zatím je to pouze záliba.
Jakou hudbu posloucháte?
Celý den poslouchám hudbu v práci, proto když přijdu domů, sednu si na balkon a poslouchám nejraději ticho.
A z taneční hudby jakou máte nejraději?
Minulý rok jsme hráli balet Julian Sorel. Hudbu z tohoto baletu od Edgara Elgara jsem si velmi oblíbil a přehrával si ji i doma.
Patříte mezi úspěšné české sólisty, kteří působí v zahraničí. Chtěl byste ještě něčeho ve své umělecké kariéře dosáhnout?
Chtěl bych, aby mi vydrželo zdraví a mohl ještě pár let tančit. Jsem rád za to, co je a když to bude takhle pokračovat, nebudu si stěžovat.
Přemýšlel jste o tom, čemu byste se chtěl věnovat v budoucnosti?
To je těžké, protože jsem upnutý na balet a moc mě baví. Zatím to nechávám otevřené, ale rád bych se věnoval v budoucnu fotografování.
Děkuji za zajímavý rozhovor a budeme se těšit na další představení Filipa Veverky s Andreou Kramešovou v Praze.
Lenka Trubačová
červen 2007
Louskáček - F. Veverka a S. Kaic
Foto: archiv Deutsche Oper am Rhein

Ohlédnutí za vystoupením Státního mužského baletu ze Sankt Petěrburgu

3. srpna 2007 v 20:51 | lt |  Balet
V první polovině května navštívil poprvé Českou republiku Státní mužský balet Valerije Michajlovského ze Sankt Petěrburgu. Vystoupení se konala ve velkých městech po celé republice: v Pardubicích, v Ostravě, v Brně, v Plzni. Závěrečné představení se uskutečnilo 16. května v Kongresovém centru Praha.
Reklama na Státní mužský balet byla pompézní. Lákala plakáty a upoutávkami na jedinečnou podívanou, ve které tančí muži atletických postav v mušelínových sukénkách a na špičkách. Soubor měl předvést dokonalou taneční techniku a okouzlující styl. Opak byl pravdou. Sólisté nebyli atletických postav a neměli ani slibovanou výšku 180 cm kromě dvou tanečníků.
První část představení nesla název "Muž..." v choreografii Andreje Ivanova z USA. Choreografie byla futuristicky pojatá a velice abstraktní. Jednotlivé ukázky měly představit muže, jaký vlastně je, jeho pozitivní i negativní vlastnosti. Ukázky se skládaly z různých rytmů a stylů od tanga až po breakdance. Již v první části představení se ukázaly různé technické nedokonalosti souboru. Skoky tanečníků nebyly ani lehké, ani vysoké, piruety byly nedotočené s nečistým zakončením.
Největší pozornost upoutala ukázka disco stylu ale spíše než tanečními výkony efektním zpracováním. Jeviště bylo nasvícené ultrafilovým světlem, ve kterém vynikaly bílé kostýmy tanečníků. Chvílemi blikal stroboskop, kterým jsme byli oslněni a nebylo prakticky nic vidět.
Druhá část byla složena z ukázek klasických světových baletů a nesla název "A všechna ta mistrovská díla...":
o Krein, variace Laurencie z baletu "Laurencie" v Ciebukianově choreografii
o Dáma a chuligán od Šostakoviče v choreografii Bojarského
o Pas de deux z Pugniho baletu Esmeralda v choreografii Petipy
o Minkusovo pas de deux z Dona Quijota v choreografii Gorského
o Umírající labuť od Saint-Saënse ve Fokinově choreografii.
Tato část představení byla zajímavější. Duety, ve kterých muži tančili ženské party na špičkách, byly dobře herecky ztvárněné. Tanečníci předvedli například dámu odmítající chuligána nebo s mírnou ironií zatančili pas de deux z Dona Quijota, kdy jsme mohli vidět dobré zvedačky nejen partnerky, ale i partnera. Taneční projev však nebyl technicky přesvědčivý, "baletky" (muži) při fuéttes nepropínali nohy, držení rukou bylo nedokonalé a o ladnosti se nedalo mluvit.
Ke konci představení jsme viděli dvě zdařilé ukázky z baletu Esmeralda a Umírající labuť. Taneční podání Esmeraldy bylo cikánsky vášnivé a neotřelé. Závěr večera zakončila Umírající labuť v podání Michajlovského, který byl skvělý a jeho ztvárnění bylo úplně jiné, než ho známe v ženském provedení. Svým tancem předvedl beznaděj labutě a její boj o život.
Státní mužský balet sliboval předvést něco nového a neotřelého. Soubor Michajlovského však očekávání nesplnil, což potvrdil vlažný potlesk diváků, kteří za drahé vstupné očekávali vynikající taneční výkony.
Lenka Trubačová
květen 2007
Umírající labuť - V. Michajlovskij
Foto:web

Ohlédnutí za Baletem Gala ve Státní opeře

3. srpna 2007 v 11:20 | lt |  Balet
Slavnostní představení Baletu Gala ve Státní opeře se konalo 16. dubna u příležitosti 6.ročníku projektu Ruská kultura v České republice.
Na galavečeru vystoupili vynikající baletní umělci z pražského a brněnského Národního divadla spolu se špičkovými sólisty baletu proslulého Mariinského a Musorgského divadla v St. Petěburgu.
Slavnostní večer zahájil proslovem náměstek ministra zahraničních věcí ČR, Jaroslav Bašta. Poté pronesl slavnostní projev v ruštině velvyslanec Ruské federace v ČR Alexej L. Fedotov. Velvyslanec hovořil o důležitosti projektu Ruská kultura v ČR pro rozvoj dalších kulturních vztahů mezi oběma zeměmi. Také připomněl, že v příštím roce tomu bude 120 let, kdy byla v českých zemích poprvé uvedena premiéra Labutího jezera. Krátce promluvil také Sokolov, viceprezident Korporace TVEL a popřál krásný umělecký zážitek. Škoda jen, že tyto projevy byly pouze v ruštině, bez překladu, což nevadilo starším divákům, ale ti mladší projevům nerozuměli. Jako poslední měla proslov paní Livie Klausová, která hovořila v obou jazycích, což potěšilo jak české, tak ruské diváky.
Pestrý program, který poté následoval, byl složen z duetů klasických i moderních baletů. Jako první zatančili Michal Štípa s Andreou Smejkalovou pas de deux ze 3. jednání Labutího jezera. Zahajovat program není nikdy jednoduché. Zřejmě nervozita sólistky ND Brno se podepsala na jejím výkonu. Odilie v jejím provedení nepůsobila ani rázně, ani proradně. Taneční výstup pozvedl Michal Štípa, který byl Smejkalové skvělou oporou a jeho herecký i technický projev byl přesvědčivý.
Poté následoval duet z Notre Faust od proslulého choreografa Maurice Béjarta. Výkon Maji Dumčenko a Michaila Lobuchina z Mariinského divadla byl technicky dokonalý a těžké moderní prvky zvládali s bravurou.
Ukázku z baletu Giselle, jednoho z nejkrásnějších romantických baletů, zatančili Irina Košeleva a Michail Sivakov z Musorgského divadla. Giselle působila opravdu jako víla, která se přenáší přes jeviště, jakoby se ho ani nedotýkala.
Další vystoupení bylo dramatické sólo Umírající labuť v podání Ivanny Illyenko. Její výkon byl technicky dobře proveden, ale herecké ztvárnění umírající labutě nebylo příliš přesvědčivé.
První část večera byla zakončena duetem z 3. jednání neoklasického baletu Manon. Těžkou choreografii perfektně zvládli první sólisté Mariinského divadla Žana Ajupova a Igor Kolb. Rytíř des Grieux byl precizní jak po taneční, tak po herecké stránce. Manon vyjádřila strhujícím tancem celého těla své zoufalství. Publikum je za tento výkon odměnilo velkým potleskem.
Druhá část byla zahájena šarmantní a svižnou ukázkou z baletu Korzár, kterou tančili opět Irina Košeleva a Michail Sivakov. Podali skvělé výkony, jen ukázka byla příliš krátká.
Následoval duet z 3. jednání baletu Oněgin. Obecenstvo velkým potleskem ocenilo nejen taneční, ale i herecký výkon Ivanny Illyenko a zvláště pak Alexandra Katsapova.
Na diváky hluboce zapůsobilo pas de deux z posledního jednání baletu Spartakus v podání Michala Štípy a Jany Přibylové. Dvojice přesvědčivě a procítěně ztvárnila hlavní hrdiny, Spartaka a Frygii. Michal Štípa předvedl řadu krásně odlehčených skoků. Diváci odměnili výkon obou představitelů dlouhotrvajícím potleskem.
Duet z Popelky zatančili Irina Košeleva a Michail Sivakov. Duet byl zajímavý a neotřelý v choreografii Marii Bolšakova, která u nás není známa.
V ukázce ve velmi nápadité choreografii z moderního baletu Middle duet excelovali Žana Ajupova a Igor Kolb z Mariinského divadla. Tato choreografie dala možnost vyniknout nekonečným pohybovým možnostem obou tanečníků.
Hlediště opakovaně roztleskali tanečníci Maja Dumčenko a hlavně Michail Lobuchin v ukázce ze 4. jednání baletu Don Quijote. Skoky Michaila Lobuchina jsou opravdu fantastické a není náhodou, že tento tanečník vyhrál řadu soutěží.
Večer pak gradoval defilé všech tanečníků krátkými ukázkami za obrovského potlesku diváků. Všem tanečníkům byly předány nádherné květiny, které pak sólisté hodili do řad diváků a ti je s nadšením chytali, což se podařilo jen šťastlivcům v prvních řadách.
Galavečer ve Státní opeře zpočátku působil chladně, k čemuž přispívala také nekvalitní reprodukovaná hudba. Postupně však gradoval a publikum se rozehřívalo. Večer vyvrcholil v krásný a nezapomenutelný zážitek. Výkony tanečníků byly obdivuhodné a publikum je odměnilo bouřlivými ovacemi.
Diváci se tedy mohou opět těšit na Balet Gala ve Státní opeře v příštím roce.
Lenka Trubačová
duben 2007
Notre Faust- M.Dumčenko a M. Lobuchin
Foto: archiv SOP

Rozhovor s Michalem Štípou, sólistou ND

2. srpna 2007 v 20:14 | lt |  Balet
Michal Štípa patří k nejpřednějším sólistům naší baletní scény. Letošní sezónu má za sebou dvě velké premiéry baletů, kde ztvárnil hlavní role a další ho ještě čekají. Pro svou vysokou postavu, graciézní port de bras, je označován za danseur noble. Vizáž prince, dokonalá taneční technika a zajímavý herecký projev ho předurčily k velkým klasickým rolím, jako je například princ v Labutím jezeře, Albert v Giselle, Solor v Bajadéře či Spartakus ve stejnojmenném baletu.

V kolika letech jste začal s taneční přípravou a kdo vás k baletu přivedl?
K baletu mě přivedla maminka. V mládí se tanci věnovala, ale měla úraz a nemohla dál v tanci pokračovat. Ve mně viděla takový svůj "nesplněný sen". Já jsem začal tančit v šesti letech v Baletní škole I. V. Psoty. Pak jsem udělal přijímačky na taneční konzervatoř v Brně, v roce 1998 jsem ji absolvoval a hned jsem začal tančit v Národním divadle v Brně, kde jsem v roce 2000 obdržel smlouvu sólisty.
Jaký byl přechod z konzervatoře do divadla?
Přechod byl přirozený, ani jsem ho nepoznal, protože jsem už od šestého ročníku konzervatoře hostoval pravidelně na profesionální scéně.
Chtěl jste být vždycky tanečníkem, nebo jste měl jiné vysněné povolání?
Tohle bývá častá otázka. Věnuji se baletu od šesti let, proto jsem nikdy nepřemýšlel, že bych dělal něco jiného. Co mě moc bavilo a baví, je zpívání. Rád bych zkusil muzikál.
A proč to tedy nezkusíte?
Nemám vůbec čas. Od září do prosince jsem v minulém roce chodil na zpěv k paní profesorce, ale protože jsem nestíhal, musel jsem zpívání zatím odložit.
Získal jste již dvě ceny Phillip Morris Flower Award, tzv. "malou" v roce 2000 a o tři roky později "hlavní cenu" pro nejlepšího baletního umělce ČR a v roce 2005 pak cenu Thálie za roli Alberta v baletu Giselle. Dá se u nás dosáhnout ještě nějakého dalšího ocenění?
Minulý rok vznikla nová cena Komerční banky, která je sponzorem Národního divadla. Cena se uděluje nejlepšímu tanečníkovi, opernímu pěvci a činoherci.
Účinkujete jako sólista na scénách Národního divadla v Praze a ve známých klasických baletech Národního divadla v Brně. Hostujete i v dalších divadlech?
Vystupuji také v baletech v Liberci, v Ostravě i v Bratislavě. Nyní hostuji ještě ve Státní opeře Praha, kde tančím s Nikolou Márovou v Popelce a nově v Labutím jezeře, které bude mít 29.března premiéru.

Ve kterém divadle se vám lépe tančí?
To je těžká otázka. V Brně mám výbornou partnerku Janu Přibylovou, se kterou jsem více méně začínal a která mě toho moc naučila. Skláním se před jejím uměním. Velmi rád tančím s Nikolkou Márovou a Terezkou Podařilovou.
Co se týče scény, v Janáčkově divadle v Brně je obrovské jeviště. Když jsem tam začínal, ani mi to nepřišlo. V současné době nejvíce účinkuji v Národním divadle v Praze a když jedu tančit do Brna, připadá mi tam jeviště velikánské.
Jak vnímáte publikum? Je někde srdečnější či spontánnější?
V Brně jsem začal tančit od roku 1998 a od roku 2000 jsem měl smlouvu sólisty. V roku 2003 jsem začal hostovat v Národním divadle v Praze a třetí sezónu mám smlouvu jako sólista.
Chvíli trvalo, než jsem si zde publikum získal. Řekl bych, že nyní již přízeň publika mám.

Myslím, že přízeň publika určitě máte, protože jsem zažila obrovský aplaus na Vašem představení Romeo a Julie a nyní také v Labutím jezeře.
Jestli je lepší publikum v Praze nebo Brně, se nedá říci. V Brně chodí na balet víc laických diváků, protože Brno je menší. V Praze je více diváků vzdělaných v oboru a profesionálů. V tomhle je jediný rozdíl.
Jak často musíte trénovat?
Každý den.
To nemáte vůbec volno?
Poslední měsíc a půl jsem neměl ani jeden den volný a už to začínám na sobě cítit. Studoval jsem také hlavní roli na premiéru Spartaka a jezdil i dvakrát denně trasu Praha - Brno. Bylo to hodně náročné.
Pokud je v různých divadlech nastudována na stejný balet úplně jiná choreografie, např.: Labutí jezero, Romeo a Julie či Louskáček, neplete se vám to někdy?
Ne, neplete. Jen v Labutím jezeře v druhém jednání mám jeden výstup, kdy se musím hodně soustředit, protože druhé jednání je v Národním divadle v Praze a v Brně rozdílně nastudované.
Na každý balet je několik alternací na hlavní roli. Je mezi vámi sólisty rivalita?
Ani moc ne. V Praze máme tři obsazení. Samozřejmě před premiérou je trochu napjatá atmosféra, protože každý z nás chce tančit první premiéru, ale to je normální.
Jak se vybírá obsazení na premiéru?
Choreograf si vybere sám po konzultaci se šéfem baletu. Choreograf přijede na trénink několik měsíců před premiérou, vybere si lidi, trénuje s nimi, zkonzultuje to se šéfem a pak se vypíše obsazení.
V letošní sezóně jste měl dvě velké premiéry. Ztvárnil jste hlavní roli Romea v Národním divadle v Praze a Spartaka v Brně. Jaké jsou ohlasy?
Ohlasy kritiků na novou a originální choreografii Youri Vamose v baletu Romeo a Julie byly velmi příznivé. Diváci byli nadšeni.
Z premiéry Romea a Julie jsme neměli s Adélou Pollertovou moc dobrý pocit, protože Youri Vámos sice vybral dvě obsazení, ale pracoval jenom s jedním: s Matějem Urbanem a Ivanou Mikešovou. Nečekali jsme však, že budeme s naším baletním mistrem zkoušet pouze 14 dní před premiérou. Moje a Adélčina premiéra dopadla velmi dobře, ale bylo to hektické.
Nastudování Spartaka v Brně se kritikům moc nelíbilo, vytýkali mu, že nebylo uchopeno nově. Ale divákům se tenhle balet líbí, a to je důležité, protože diváci chodí na představení.
Máte lehké, vysoké skoky stejné jako gumídci z kresleného seriálu, když se napijí hopsinkové šťávy. Co je vaším "dopingem"?
Doping nemám žádný. Jen na některá představení, jako je například: balet Giselle, Bajadéra nebo Spartakus, si koupím Red Bull "a ten mi dává křídla" /smích/.
Zbývá vám při vašem pracovním vytížení ještě nějaký volný čas a jak ho trávíte?
V poslední době mi nezbývá čas vůbec žádný. Když už mi nějaký zbude, tak se věnuji modelingu. Je to pro mne spíše zábava než práce. Nechci urazit modelky, ale těm dívkám hrozně dlouho trvá, než si zapamatují choreografii. Mně to stačí vidět jednou a všechno si pamatuji.
Jak jste se k modelingu dostal?
Já už jsem se o něj zajímal dřív, ale neměl jsem na něj vůbec čas. V loňském roce jsem byl pět měsíců doma s únavovou zlomeninou holenní kosti a nemohl jsem tančit. V té době jsem se více začal věnovat modelingu a dopadlo to dobře. Mám stále nabídky, ale některé nyní odmítám, protože mám v divadle skoro každý den představení a zkoušky.
Jakou hudbu rád posloucháte?
Nemám žádný vyhraněný styl hudby, ale nemám rád techno. To pro mne není hudba. Poslouchám rád popmusic, u ní relaxuji.

Na které své představení byste čtenáře rád pozval?
Moje oblíbená role je princ v Labutím jezeře. Nejraději mám ale brněnského Romea. Princ je více zaškatulkovaný. Jako Romeo mám větší možnosti se herecky vyjádřit a mohu své ztvárnění role přenášet na diváky.

Dáváte přednost klasickým baletům nebo moderním?
Kdybyste se mne zeptala před rokem, okamžitě odpovím, že klasice. Nyní jsem dostal pár šancí dělat modernu a dopadlo to dobře. Teď je důležité, jak dopadne v květnu nový balet Sólo pro tři choreografa Petra Zusky. Moderna se tančí jinak, záběr dostávají úplně jiné svaly než při klasice. Zatím je to pro mě něco nového a nezvyklého.

Čtenáři se budou tedy těšit na Sólo pro tři.
Nevím ještě, jak to bude přesně vypadat, ale myslím, že to bude velice zajímavé.
Jaké pracovní příležitosti vás čekají do budoucna?
Těším se na nové Labutí jezero ve Státní opeře Praha a na Sólo pro tři v Národním divadle v Praze. Možná budu vystupovat v nové sezóně v baletu Raymonda v Brně, roli Jeana de Brianne už tančím v Praze. Zatím je vše ve fázi příprav.
Děkuji za rozhovor a přeji mnoho úspěchů na baletní scéně a štěstí v osobním životě.
Lenka Trubačová
březen 2007
Romeo a Julie - foto: archiv ND

Pozvánka na Balet Gala v ND Praha

2. srpna 2007 v 20:07 | lt |  Balet
Slavnostní představení Baletu Gala se letos uskuteční 14. dubna ve 20 hodin ve zlaté kapličce. Představí se špičky světového baletu pro české diváky známé i dosud neznámé a také čeští tanečníci, kteří vystupují na prestižních zahraničních scénách.
Program večera se skládá z pestré mozaiky ukázek klasického a moderního baletu. Oproti minulým ročníkům je dán větší prostor modernímu baletu. Umělci zatančí v inscenaci Kytice - choreografie M. Causey, Transparente - R. Savkovič, Bella Figura od světově proslulého choreografa J. Kyliána a další. Z klasického repertoáru uvidíme například ukázky z baletů Romeo a Julie - choreografie Y. Vámos, z romantického baletu La Sylphide - A. Bournoville či z velkobaletu Bajadéra - M. Petipa.
Tyto klenoty taneční tvorby zatančí primabalerína English National Ballet, Daria Klimentová, první sólista Stuttgart Ballett, Filip Barankiewicz, sólista Staatsballett Berlin, Ronald Savkovič a další zahraniční hosté spolu se sólisty Národního divadla v Praze. Tanečníci ze zahraničí se do Národního divadla těší, protože je čeká přátelské přijetí a vlídná atmosféra. Součástí večera bude udělení ceny Philip Morris Ballet Flower Award za rok 2006, která bude udělena již počtrnácté. Cena pro nejlepšího baletního umělce v oboru klasický balet nebude oproti minulým ročníkům odtajněna předem a bude slavnostně předána paní Livií Klausovou na jevišti Národního divadla. Podle Václava Janečka, dramaturga Národního divadla, měla letos porota zvláště obtížné rozhodovaní, protože v letošní sezóně mělo premiéru mnoho kvalitních inscenací, ve kterých se objevili mladí a nadaní tanečníci.
Balet Gala aneb Setkání v Praze je pro diváky, tanečníky i pro Národní divadlo taneční událostí roku.
Lenka Trubačová
duben 2007

Fotky z březové premiéry Labutího jezera v SOP, hlavní role ztvárnili Nikola Márová a Michal Štípa, sólisté ND Praha

1. srpna 2007 v 12:00 | lt |  Fotogalerie
Okouzlující Odetta v podání Nikoly Márové a její princ Michal Štípa
Osudové setkání Odetty s princem
u jezera
Pas de deux zlověstné Odilie a zamilovaného prince
Svou proradností a užásnými sólovými výstupy obloudí Odilie prince a princ zrazuje Odettu.
Princ se snaží přesvědčit Odettu, že miluje jen ji. Nakonec vše dobře dopadne jako v pohádce. Princ přemůže Rudovouse, kletba je zrušena a ze zakleté labutě se navždy stává krásná dívka Odetta.
Foto: © Sop, Peter Brenkus