citát: "Balet je pro mě vším."

Únor 2009

Labutí jezero na scéně Národního divadla v nové choreografii

26. února 2009 v 19:47 | lt |  Balet
Labutí jezero opět vplulo na jeviště Národního divadla v Praze 12. a 13.února, kdy se uskutečnily jeho premiéry. Nejznámější postromantický balet byl poprvé uveden roku 1877 v Moskvě v choreografii Čecha Václava Reisingera. Proslulost si získal až díky nejslavnější verzi Mariuse Petipy a Lva Ivanova z roku 1895. Z ní také čerpá nová verze Labutího jezera, kterou s baletním souborem Národního divadla nastudoval choreograf a režisér Kenneth Greve.
Foto: Hana Smejkalová
Choreograf se snažil příběh posunout do logičtější a srozumitelnější podoby, ale ne vždy se mu to povedlo. Balet začíná prologem, kdy mladému princi a jeho příteli Bennovi vypráví chůva pohádku o zakletém jezeře a o dívce Odettě, kterou čaroděj začaroval do labutě. Vyprávěný příběh se odehrává v pozadí jeviště. Prolog působí nadbytečně, není třeba vysvětlovat hloubku přátelství mezi princem Siegfriedem a Bennem, která z děje postupně vyplyne. Kenneth Greve se snažil přiblížit původní literární předloze a psychologii postav. Benno má v jeho pojetí velkou úlohu, objevuje se v každém obraze, ale někdy působí jako páté kolo u vozu, což ještě umocňuje nevšímavost prince. Zvýrazněna je také postava ministra von Rothbarta, který je nejen čarodějem, ale zároveň nápadníkem královny. Tato role obsahuje náročné technické party a široký výrazový rejstřík, a to ji činí velmi přitažlivou. Ke šťastným zásahům do libreta patří "polidštění" lásky prince k Odettě. Na začátku druhého jednání se Siegfried nezamiluje do labutě, jak jsme zvyklí, ale do dívky, která ho zachraňuje z jezera. Další inovace příběhu je na konci druhého jednání, kdy Rothbart proměňuje Benna v černou labuť. Přivede Odilii na zásnubní hostinu, aby okouzlila prince a zapomněl tak na Odettu. Nejdramatičtější zápletky nastávají ve čtvrtém jednání, které je plné zvratů a divák neví, co má sledovat dřív. Princ v lese nalézá u jezera Odettu a prosí ji o odpuštění. Přichází ale Rothbart a labutě se zmocňuje. Benno běží princi na pomoc a samostřílem čaroděje smrtelně zraní. Podivuhodné je, jak postřelený Rothbart zvládá bravurně obtížné variace, zvedačky Odetty a ještě dokáže škrtit prince. Nakonec s sebou strhává Odettu do jezera a za nimi se vrhá Benno. Siegfried se probírá, hledá v jezeře Odettu a nakonec ji vynáší v podobě dívky na břeh. Dobro tedy zvítězilo nad zlem a divák si může oddechnout.
Foto: Hana Smejkalová
Choreografie Kennetha Greveho je založena na klasické baletní technice, ale objevují se v ní také neoklasické prvky. Po prvním jednání je vložen jeden moderní výstup, duet prince s Odettou v lidské podobě, který do klasického rámce baletu příliš nezapadá.
Autorova choreografická koncepce klade na baletní soubor nemalé nároky, a to jak na hlavní interprety, tak na sbor. Hned v prvním jednání na plese dokazuje osm párů tanečníků ve sborovém tanci svou technickou zdatnost. Pas de trois tančili Jiří Waňka s Michaelou Wenzelovou a Jade Clayton. Zatímco dívky působily lehkým a radostným dojmem, Jiří Waňka po technické stránce neobstál. Působil velice nejistě a otočky ukončoval zakolísáním. Sbor labutí v druhém a čtvrtém jednání byl živým organismem. Baletky nepostávaly po stranách jeviště jako v minulých verzích, ale tvořily neustále nové formace, byly příjemně roztančené a i přes velkou náročnost sehrané. Charakterní tance byly v podání pražského souboru osvěžujícím elementem. Neobvyklým způsobem se jako španělská princezna v klasické baleríně prezentovala Adéla Pollertová. Zapůsobila dokonalou technikou s rozverným až provokativním výrazem. Maďarská nevěsta Klára Jelínková spolu s Viktorem Konvalinkou předvedli typický národní tanec s jistotou. Nejzajímavěji byl pojatý ruský tanec, ve kterém kombinovala Michaela Wenzelová orientální tanec s klasickou baletní technikou a čtyři tanečníci ji doplňovali kozáčkem a různými i akrobatickými prvky.
Foto: Hana Smejkalová
V titulní roli se představila Nikola Márová. Její ztvárnění Odetty/Odilie bylo po technické stránce excelentní a precizní. Odetta Nikoly Márové byla něžná a křehká a její port de bras vyvolávalo dojem opravdových labutích křídel. Ve třetím jednání se změnila v proradnou a vyzývavou Odilii, která sváděla prince a přitom byla v neustálém kontaktu s von Rothbartem. Náročné duety a sóla zvládala s bravurou a svými rychlými fuettées zcela uchvátila publikum. Michal Štípa ji doprovázel s elegancí a s naprostou jistotou. Svou urostlou postavou a vizáží prince je ideálním představitelem této role. Z jeho výkonu sálala energie a noblesa. Rothbart v podání Richarda Kročila byl vášnivý a démonický zloduch, z kterého šel až strach. Brilantně zatančené variace a vysoké skoky zakončoval ostrými pózami.
Scénografie měla kombinovat romantické prvky s moderním designem. Spíše než pohádková je scéna pochmurná a strohá. Černé nebo černozlaté vyřezávané kulisy ohraničují prostor po stranách jeviště, atmosféru dotváří měnící se osvětlení a zadní projekce. Velice neotřelé je pojetí jezera. Jeho efekt vytváří vodopád kouře valící se z pozadí jeviště, z kterého pak vystupují labutě. Baleríny labutí jsou vodorovné a celé pošité bílým peřím, korzety saténové s třpytivými kamínky. Odetta se odlišuje od labutí pouze "paví" korunkou. Zajímavé jsou i kostýmy von Rothbarta, zvláště plášť podšitý černým peřím, který měl na sobě v druhém a čtvrtém jednání.
Národní divadlo si předsevzalo přivést na jeviště nové Labutí jezero, které bude původní a zároveň svěží a inovativní, a to se podařilo. Zajímavá a nápaditá choreografie a především naprosto vynikající výkony hlavních interpretů dělají z nového nastudování Labutího jezera poutavé baletní představení, které přiláká jak konzervativního, tak moderního diváka.

Foto: Hana Smejkalová

Klenot klasického baletu zazáří v Národním divadle

17. února 2009 v 18:45 | lt |  Balet
Událostí sezóny baletu Národního divadla v Praze je letos bezpochyby uvedení nové verze Labutího jezera ve dnech 12. a 13. února v historické budově. Nejznámější a nejoblíbenější klasický balet připravuje se souborem choreograf, režisér a umělecký šéf Finského národního baletu Kenneth Greve.
Labutí jezero si získalo proslulost díky nesmrtelné hudbě Petra Iljiče Čajkovského a jeho nejznámější choreografii Lva Ivanova a Mariuse Petipy, která měla premiéru v roce 1895 v Mariinském divadle v Petrohradě. Národní divadlo nyní uvede jedenáctou verzi pohádky o krásné princezně Odettě, kterou zlý kníže Rotbart proměnil v labuť a o nešťastném princi, který zapomene na svou přísahu. Nahradí tak více než dvanáct let uváděnou inscenaci choreografů Ericha Waltera, Růženy Mazalové a Vlastimila Harapese. "Předchozí verze by se mohla hrát dál," řekl šéf baletu ND Petr Zuska, "avšak velké repertoárové stálice jako Labutí jezero nebo Louskáček by neměly opomíjet vývoj divadla, aniž by byla zavržena tradice." Petr Zuska proto oslovil Kennetha Greveho, který jeho představy naplňoval. Nové nastudování tohoto choreografa vychází z původní petipovsko-ivanovské verze, ale zároveň se snaží vytvořit režijní tvar odpovídající vývoji klasického tance i divadla moderní doby.
Foto: Pavel Hejný
Více prozradila primabalerína Zuzana Susová: "Stěžejní pas de deux v druhém a třetím jednání jsou nastudována tradičně. Čtvrté jednání postavil choreograf prakticky celé jinak. Choreografický jazyk se projevuje především v jeho režijním záměru, chce po nás nejen technickou zdatnost, ale také abychom divákovi sdělili, co hrajeme, a udrželi linii vyprávění." Jiří Kodym, sólista baletu, pokračuje: "Líbí se mi, že Kenneth Greve posunul děj do civilnější podoby. Postava Prince je technicky velmi náročná a je mi příjemné, že je zde větší prostor pro herecké ztvárnění role."
Snahou inscenačního týmu je přiblížit se původní literárně-hudební předloze, psychologii postav, zvláštnímu charakteru a symbolice tohoto velkého díla. Hlavní postavy proto nejsou jen dvě, princezna Odetta a princ Siegfried, ale důležitou roli má i přítel prince Benno a kníže Rotbart, který je nejen čarodějem, ale také snoubencem královny. "V předchozí verzi byla role Rotbarta spíše chodící, ale teď je mnohem více taneční. Ve třetím jednání mám dokonce nejtěžší variaci z celého baletu. Myslím si, že pokud bude provedení role dobré, bude mít u diváků úspěch," podotkl první sólista baletu Alexandre Katsapov, který Rotbarta ztvárňuje. Inscenaci připravuje s Kennethem Grevem scénografka a návrhářka kostýmů Karin Betz. Scénografie je čistá a střídmá, kombinuje romantické prvky s moderním designem. Kostýmy mají být velmi efektní, baleríny jsou celé pošité opravdovým peřím a úplně vodorovné.
Foto: Pavel Hejný
Ve dvojroli Odetty/Odilie se představí Zuzana Susová a Nikola Márová, prince Siegfrieda ztvární Jiří Kodym a Michal Štípa. Proradného Rotbarta zatančí Alexandre Katsapov a Richard Kročil, přítele prince Karel Audy a Jiří Waňka.
Nové Labutí jezero studuje baletní soubor již od června, ale poslední měsíc zkouší s choreografem velmi intenzivně. Kenneth Greve býval vynikajícím tanečníkem, proto všechny baletní prvky a variace nejdřív tanečníkům ukazoval, než je chtěl od nich předvést, ať to byly zvedačky, piruety nebo skoky. "Spolupráce s Kennethem je náročná především po technické stránce, ale na druhou stranu je velmi příjemná. Je vidět, že choreografii stavěl přímo na nás, aby se nám dobře tančilo," popisuje Zuzana. "Má mnoho zkušeností, které nám na zkouškách předával, ale pracuje jiným způsobem, než jsme zvyklí. Bylo to pro mě přínosné," doplňuje primabalerína Nikola Márová, "Moc mi při nastudování role pomohl. Potěšilo mě, že mi nabídl hostování v roli Odetty ve svém souboru, což je úžasné."
Přípravy inscenace nyní už opravdu vrcholí a každý den probíhají zkoušky na jevišti, kdy se den po dni střídají obě obsazení. Od minulého týdne se zkouší i s orchestrem, od pátku také v kostýmech a s celou jevištní výpravou. Sólisté i sbor zvládají své role s jistotou, zbývá jen doladit prostorovou orientaci na jevišti s kulisami a dokončení technických detailů scény, aby všechno fungovalo.
Za několik dní předvede baletní soubor ND své umění v nejkrásnějším klasickém baletu. "Je to pro mne nejnáročnější premiéra, kterou budu tančit," svěřila se Nikola. "Přeju si, aby byla už za mnou a všechno dobře dopadlo. Jsem zvědavá, co řeknou diváci a kritici tak odlišnému nastudovaní klasického díla jako je Labutí jezero."

Foto: Hana Smejkalová

Síla zjevu - Pavel Šnajdr

17. února 2009 v 18:09 | lt |  Balet
Pracovním oděvem dirigenta baletních představení ve Státní opeře Pavla Šnajdra je frak. "Mám ho speciálně ušitý z lehčí látky, abych se v něm nepotil, a také jeho střih je přizpůsoben pohybu při dirigování. Málokdo umí takový frak zhotovit, ušil mi ho divadelní krejčí, který ví nejlépe, jak na to."
Pavel Šnajdr nosí frak rád, ale někdy se v něm cítí sešněrovaný, proto ho občas odkládá, například když má koncert s brněnským souborem Ars incognita: "Na dirigování tohoto tělesa se oblékám neformálně jen do černé košile a kalhot. Je to úžasně osvobozující."
Co se týče jeho civilního módního stylu, nejdůležitější je pro něj praktičnost a pohodlí. "Na značky si nepotrpím, podstatná je však kvalita. Je pravda, že šaty dělají člověka, proto bych nešel do města třeba v kostkované košili a kostkovaných kalhotách," konstatuje dirigent.
1. Košile
Košile, které nosím, nemusejí být značkové, ale je důležité, aby byly z příjemného materiálu - nejlépe přírodního. Košil mám v šatníku hodně, protože mám při zkouškách orchestru velkou spotřebu, na každou zkoušku si beru čistou. V poslední době jsem si zvykl pod košili nosit funkční trička Moira, která mi udržují záda v suchu.
2. Kabát - OP Prostějov
Tato firma je mi sympatická, protože od ní mám už spoustu kvalitního oblečení, které se osvědčilo, a navíc je z Moravy, odkud pocházím. S flaušem jsem velmi spokojen, je lehký a přitom teplý, také má praktickou tříčtvrteční délku. Ještě mám doma kožený kabát, ale ten je hodně těžký, proto raději nosím tento. Když opravdu mrzne, vezmu si prošívanou červeno-černou bundu z dutého vlákna.
3. Pásek
Koupil jsem ho v krejčovském salonu pana Prýmka v Plzni, se kterým mám velmi dobré zkušenosti. Tenhle mi hned padl do oka, protože vypadal kvalitně a je kožený. Z koženky si pásky nekupuji, protože se trhají a nic nevydrží. Jinak se jejich výběrem příliš nezabývám, nosím je z čistě praktického důvodu.
4. Kalhoty - Vigoss
Vzal jsem si tyto béžové manšestráky, protože je zima a jsou teplé. S džíny mám trochu problém - je těžké narazit na střih, který mi vyhovuje. Nesnáším bokové nebo upnuté kalhoty. Když jsem zjistil, jak dobře mi padnou tyhle manšestráky, pořídil jsem si od stejné firmy ještě černé džíny. Jejich výhodou je, že se k nim hodí každá košile. Přes léto nosím světlé plátěné kalhoty v různých barvách.
5. Boty - Josef Seibel
U bot je pro mě důležité, aby měly takový tvar a střih, abych do nich mohl dát ortopedickou vložku. Preferuji kožené polobotky - tyhle nosím už třetím rokem a jsou stálé výborné.
Když si jdu zaběhat do lesa nebo jezdit na kole, nosím samozřejmě tenisky, ale do práce chodím zásadně jen v polobotkách. Střídám je podle ročního období, mám i víc otevřené na léto, ale sandály nosím jen ve volném čase. Nejpodstatnější pro mě je, aby boty byly vždy čisté, na to dbám.

Foto: web