citát: "Balet je pro mě vším."

Valmont - recenze baletu ND

16. srpna 2014 v 21:52 | lt |  Balet

Balet Valmont měl premiéru 26. června 2014 ve Stavovském divadle. Hra plná intrik má podle autora Libora Vaculíka jediné pravidlo - nikdy se nesmíš zamilovat.
K vytvoření baletu Vaculíka přivedl román v dopisech Les Liaisons dangereuses francouzského spisovatele Choderlose de Laclose; v českém překladu "nebezpečné vztahy", u nás se však vžil více pojem Nebezpečné známosti. Román se dočkal řady filmových zpracování, k těm neznámějším patří americký film Nebezpečné známosti, kde ztvárnil hlavní roli John Malkovich, a pod názvem Valmont ho natočil Miloš Forman.
Vaculík si také zvolil formanovský název a ani jeho zpracování se od literární předlohy příliš neliší. Jedná se o emotivní příběh dvou francouzských šlechticů vyznávajících libertinismus, v tomto případě ovšem nevyznávají politické přesvědčení, nýbrž jakési zvrhlé volnomyšlenkářství. Vikomt de Valmont a markýza de Merteuil si v duchu této filozofie hrají chladnokrevně s city, ale především životy druhých lidí. Bez náznaku jakékoli morálky svádějí pro pobavení a pro pomstu nevinné oběti. Valmont při vidině milostné avantýry s markýzou mění osudy několika postav: paní de Tourvel, nevinné Cecile de Volanges, rytíře Dancenyho i dalších. Avšak jak markýza, tak vikomt se sami zamotávají do smyček svých intrik a oba na to doplácejí. Valmont zemře v souboji s rytířem Dancenym. O markýze de Merteuil se celá pařížská společnost dozví, že je mrcha a intrikánka a má na svědomí vikomtovu smrt. Konec baletu se pak odehrává na pohřbu Valmonta. Všechny hlavní postavy se přicházejí rozloučit, samozřejmě i markýza de Merteuil, po které ostatní místo kamení hází dopisy. Poté, co písemnosti spálí v ohni, začnou pohlcovat plameny i ji samotnou.
Dramaturgická koncepce inscenace je velmi zdařilá, děj rychle plyne a je plný zvratů. Na účinnosti baletu má podíl zejména režisér, choreograf a také autor libreta Libor Vaculík, na kterém pracoval se Zdeňkem Prokešem. Není jednoduché přenést román v dopisech na jeviště jako taneční divadlo, ale Vaculíkovi se to povedlo se ctí. Intriky a emoce dokonale rozehrál pohybem a výraznými hereckými prostředky. V každé scéně se daří vytvořit sugestivní atmosféru, která se přenáší až na diváky. Ať je to v pařížském salonu, ložnici, nebo na venkově.
Taneční inscenaci doplňují dopisy předčítané činoherci ND. Nejedná se však o něco nadbytečného, naopak tento element činí představení zajímavějším a srozumitelnějším. V baletu je rovněž patrné výborné sepětí taneční a hudební složky, jež souzní s dějem. V první části baletu je slyšet převážně symfonická hudba Franze Schuberta, melodická a romantizující. V druhém jednání jsou použity skladbyPēterise Vaskse, jsou mnohem více emotivní a svou disharmoničností předznamenávají blížící se tragédii. Na dramatičnosti představení se podílí také scéna Martina Černého a kostýmy Romana Šolce; dominuje především černobílá elegance v kostýmech Valmonta a de Merteuil, černobílý kočár, vějíř a jeviště jako černobílá šachovnice.
V prvním jednání se rozehrává i hra barev, v nápaditých dekoracích a v dobově pojatých kostýmech, v případě dam to jsou honosné šaty v pastelových barvách, u pánů sametové kalhoty a brokátové kabáty, které doplňují rokokové bílé paruky. Druhá část je temnější, paruky i kostýmy jsou tmavé, jediná madame de Tourvel se odlišuje světlými vlasy, které evokují její nevinnost. Použitá točna umožňuje rychlé výměny scén a nečekané proměny. Atmosféru dotváří hra světel, stínů a zvláště projekce Vladislava Plecitého, jež navozuje až snový dojem.
Vaculíkova koncepce klade velké nároky na představitele hlavních rolí, zejména na hereckou stránku. Taneční výkony neoklasického Vaculíkova slovníku vypadají v podání nejlepších tanečníků ND Praha lehce a vyznačují se profesionalitou. Nejvýraznější choreografickou složkou jsou náročné duety s originálními zvedačkami, zajímavé jsou i sólové party.
V hlavních rolích excelují po všech stránkách první sólisté baletního souboru Národního divadla Tereza Podařilová aAlexandre Katsapov. Markýza de
Merteuil je opravdová femme fatale, není muž, který by jí odolal, není jen svůdná, ale je hlavně úlisná a intrikánská. Právě ona posunuje figury po šachové partii osudu a manipuluje i s Valmontem, který ji prohlédne příliš pozdě. Role Valmonta je pro Alexandra Katsapova šitá na míru. Jeho herecký projev je velmi barvitý, je lehkovážným svůdníkem i zamilovaným mužem, který se zmítá mezi bezcitností a láskou, gentlemanstvím a krutostí. S Terezou Podařilovou tvoří pár plný náruživosti, která nechybí ani v duetech Valmonta s paní de Tourvel ztvárněnou demisólistkou Martou Drastíkovou. Nejdříve působí velmi upjatě a odtažitě, postupně v ní však vikomt probouzí emoce a ona se mění ve vášnivou ženu, kterou ale zlomí Valmontovo odmítnutí.
Další hlavní postavou je Cecile de Volanges v podání sólistky Andrey Kramešové. Tato zkušená tanečnice působí jako patnáctiletá dívka přesvědčivě. Lehce a rozverně točí piruety, chce se tak předvést svému nápadníkovi rytíři Dancenymu v podání talentovaného sólisty Ondřeje Vinkláta. Jeho umění se projevuje nejen v sólovém výkonu, kde vyniká čistá technika a vysoké skoky, ale svou roli vystihuje i herecky jako milovník a zdatný šermíř. Ostatní postavy jsou více výrazové než taneční, například Nelly Danko jako paní de Volanges nebo hrabě de Gercourt v podání Luboše Hajna, jejich přítomnost ve hře je však nepostradatelná. Vaculík pracuje s deseti postavami, nevyužívá sbor, inscenace je komorní, ale přesto výpravná.
Balet Národního divadla uvedl na konci sezony kvalitní dílo, propojené emotivní hudbou, mluveným slovem a zapůsobil téměř filmovou režií. Ve Valmontovi Vaculík rozehrál na scéně Stavovského divadla skutečně poutavou šachovou partii.
Psáno z premiéry 26. června 2014, Stavovské divadlo.

Lenka Trubačová, Taneční aktuality


 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama