citát: "Balet je pro mě vším."

Březen 2015

Rozhovor s primabalerínou Nikolou Márovou

7. března 2015 v 17:25 | lt |  Balet

Nikola Márová je první sólistkou baletního souboru Národního divadla v Praze již od roku 2006. Její repertoár se vyznačuje všestranností, je obsazována jak do klasických a neoklasických choreografií, tak i moderních kusů. Přesto její nejvýraznější doménou je klasický balet, kde vyniká precizní technikou, lehkostí projevu a hereckou citlivostí. O tom svědčí řada nominací na Thálii za hlavní role v klasických baletech. Nejvíce ji má publikum spojenou s Labutím jezerem, za které získala v roce 2008 Cenu Thálie, a nyní zapůsobila také jako bajadéra Nikie v La Bayadère. Sólové party ztvární primabalerína také v komponovaném večeru Ballettissimo, který má premiéru 5. března 2015 ve Státní opeře. S Nikolou Márovou jsme si povídaly nejen o novém baletu a jejích rolích, ale také o tom, co by se mělo v baletu změnit. V rozhovoru zaznělo i téma rodiny a úvahy o kariéře a plánech do budoucna.

Získala jste nominaci na Cenu Thálie za roli Nikie v baletu La Bayadère, je to už vaše pátá nominace. Stává se pro vás již běžnou záležitostí, nebo je odměnou za vaši práci?
Musím říci, že mě to vlastně překvapuje, protože mám hlavní nominaci na Cenu Thálie druhý rok za sebou. Je to téměř jediné velké ocenění, které se tady baletu dává, pořád má velkou váhu. Výběr probíhá v celé České republice. Každého musí potěšit, když komise jeho výkon ocenění a nominuje ho.
Herecká asociace označuje nominaci za velký úspěch, avšak pouze jeden nominovaný může ocenění vyhrát, vám se to podařilo už v roce 2008. Co by pro vás znamenala další Thálie?
Pro mne by to znamenalo první Thálii za Národní divadlo, byla by to pro mě v tomto ohledu premiéra. První Thálii jsem dostala v době, kdy jsme vystupovali s Michalem Štípou ve Státní opeře jako hosté, která byla tenkrát ještě samostatná.
Zlepšil by se po získání další Thálie váš status v souboru?
Jsem první sólistkou řadu let, nemá to tedy žádný vliv. Samozřejmě ocenění dostanou gratulaci od pana ředitele, všichni to berou jako velký úspěch, ale že by to mělo zásadní vliv na obsazování rolí, to nemůžu říct. Letos je to tak, že naše divadlo má radost, že jsme ho dobře reprezentovali, protože má například v ženské kategorii baletu všechny tři nominace a je jisté, že Thálie poputuje do Národního divadla.
Jako první sólistka máte přednost při obsazování rolí, nebo si každý choreograf vybírá tanečníky sám?
Nefunguje to tak, jak si lidé myslí, že automaticky první sólista dělá hlavní roli. Choreograf má právo vybrat si lidi, kteří se mu líbí a hlavně projdou jeho konkurzem. Má seznam tanečníků s fotkami a vidí, kdo je sólista, což ho může ovlivnit určitým způsobem, ale má možnost si vybrat na hlavní roli i někoho ze sboru.
A co média, mají o vás při nominaci na Thálii větší zájem?
Média nemají vůbec zájem. Třeba na tiskovce k Thálii byla televize Prima, zpovídali tam jen známé tváře, jako je muzikálová zpěvačka Míša Nosková. Ani o balet, ani o operu nebyl zájem.
Není vám to líto?
Nemám zájem, aby mě sledovali fotografové a číhali na mě, takový typ člověka nejsem, ale spíš mi přijde škoda, že média nic neví o umělcích, kteří působí na první scéně v ČR, ani neví, kdo jsme. Nechci říct, že je to ubohé, ale minimálně zvláštní, že mají zájem jen o tváře provařené v bulváru, ale o lidi, kteří jsou na vrcholu v divadle, vůbec ne.
Ztvárnila jste řadu moderních rolí. Nominovaná jste ale byla vždycky spíše za klasické role, nemrzí vás to?
Ne, měla jsem předloni širší nominaci za Forsytha, to mě potěšilo. Za moderní choreografie bývají spíše širší nominace. Je těžké někoho zaujmout ve dvacetiminutové části, kde jsem z toho jen polovinu času na jevišti. Je to jiné než tančit hlavní roli v klasickém baletu, kde jsem dvě a půl hodiny na očích. Choreografie je technicky náročná a velkou součástí toho je i herecká akce.
Jaké nové role vás nyní čekají?Teď mě čekáBallettissimo. Tančím hlavní pár v 1. symfonii D-dur na hudbu Gustava Mahlera. Součástí složeného večera bude choreografie Uwe Scholze, která je neuvěřitelně muzikální a náročná a je třeba vypíchnout práci sboru. Sólisté jsou více zvyklí na zvedačky a partneřinu, ale sbor nikoliv a musí to zvládnout. V první větě jsou čtyři řady a sbor dělá úplně stejné kombinace jako sólisté, pro sbor je to velký oříšek. Na konci sezony nás čeká premiéra Ohad Naharin: decadance, ještě jsme nedělali ani casting. Na příští sezonu je plánován Louskáček v choreografii Petra Zusky.
V čem je pro vás Ballettissimo náročné?
Technicky je hodně náročná choreografie Uwe Scholze. Máme teď nahrávku ze Stuttgartu, tempo je velmi rychlé a v té rychlosti je třeba zvládnout náročné technické prvky, zvedačky a piruety. Všechno je těžší tím, že nás tančí na jevišti hodně a formace musí být přesné. Máme na sobě bílé punčochy, v nich je všechno vidět, navíc nás ještě budou rozšiřovat světla, člověk si připadá v takovém kostýmu, jako by byl na jevišti nahý. Každé lehce pokrčené koleno a každý trošku nepropnutý nárt tento kostým odhalí.
Možná, že si diváci v divadle ani neuvědomují, jak vás světla na jevišti oslňují…
Když sedím v hledišti jako divák, říkám si, že na jevišti je tma, nic tam není vidět. Pak přijdu na jeviště a z každé kulisy pálí světelná věž. Svítí nám do očí, světlo z hledáčků je prudké a vpředu je obrovská světelná rampa, která je namířená k hledišti a svítí diagonálně. Často se stává, že jsem tak oslněná, ani nevím, kde mám diváka a kde je zadní část jeviště.V Amerikaně II jsem se jednou přetočila a skončila jsem zády k hledišti, ale v tom rychlém tempu jsem si musela nějak pomoct a přetočit se zpátky k divákům. Všechny překážky, o kterých divák neví, musíme překonat.
Proč by na balet Ballettissimo diváci měli přijít?
Myslím si, že je zajímavé vidět nové choreografy, kteří v Praze ještě nikdy nebyli. Druhá část je Reflections on the Fate of Human Forms odJacopa Godaniho a třetí část 7. symfonie A-dur od Uwe Scholze. Večer bude pro diváky zajímavý, hlavně pro ty, kteří sledují balety v ND, uvidí soubor v jiném pohybu. Hudba v 7. symfonii A-dur je neuvěřitelně nádherná, zvlášť s živým orchestrem je to nepopsatelné. Když někdo vytváří novou choreografii pro ND, je to čest a něco jiného, než když se jedná o převzaté představení.
Čeká vás letos nějaké hostování nebo zájezd?Bohužel už druhou sezonu skoro nikam nejezdíme. Mrzí mě to, pro soubor totiž je zájezd nabíjející a osvěžující, když vypadne z denního koloběhu. Jinak začne trochu fungovat ponorková nemoc. Já jsem naštěstí byla tančit v lednu s Michalem Štípou v Japonsku. V dubnu náš čeká hostování v ND Brno se Sólem pro tři. Pak pojedeme v květnu na kratší zájezd do Německa, budeme tam tančit 1. symfonii D-dur, Ej lásko od Petra Zusky a Polní mši od Jiřího Kyliána.
Ale vy jste byla téměř všude, chtěla byste se ještě někam podívat?
Dlouho jsem toužila po tom, abych se dostala do Japonska, což se mi už čtvrtým rokem plní. S divadlem jsme byli v roce 2009 ve Washingtonu a Norfolku a později jsme procestovali téměř celou Jižní Ameriku. Ještě jsem nikdy nebyla v New Yorku, ten bych chtěla určitě vidět, i kdybychom se tam nedostali s divadlem.
Jak vás zaujaly Spojené státy americké?
V roce 2008 jsem byla s divadlem v Houstonu na Dance Salad Festival. V USA mám jednoho fanouška, který za námi přijel do Houstonu a udělal nám se Sašou (manžel Alexandre Katsapov, pozn. aut.) prohlídku po okolí. Tento můj ctitel hodně cestuje, když navštíví Prahu, jde se podívat na moje představení. Neposílá mi však květiny, protože je ochránce přírody. Posbírá ve všech zemích, které navštívil, různé zajímavosti - suvenýry z přírodních materiálů, indiánské přívěsky, bio pochoutky atd. Vždycky toho dostanu velkou tašku, moc se mi to líbí.
Preferujete celovečerní dějové balety, nebo máte raději složená představení?
Záleží na konkrétním představení, teď byla derniéra Amerikany III a měli jsme tam Forsythovu choreografii - In the Middle Somewhat Elevated, všichni jsme to skoro obrečeli. Kdo si tuhle choreografii nezatančí, nepochopí, bylo to jedno z mých nejoblíbenějších představení. V dějovém baletu je však důležitý herecký part, v něm představuji konkrétní postavu a většinou jsou tam dramatické zápletky děje. Kdybych si měla vybrat, více tíhnu k dějovému baletu.
Ale celovečerní dějové balety jsou také náročnější…
Rozhodně. Třeba ve Forsythovi máme sice pocit, že všichni na jevišti vyčerpáním umřeme, ale počítáme s tím, že trvá dvacet minut a musíme vydržet. Ve dvouhodinovém baletu si člověk musí síly rozložit, výstupy jsou sice kratší, ale zase náročnější. Je to jiný druh únavy, když jsou na jevišti velké emoce, vyčerpává i hraní, nechci roli jen hrát, ale opravdu ji prožít.
Jak se pak odreagujete?
Nemohu po takovém představení vůbec usnout, pořád se mi vracejí nějaké scény, hlavně ty dramatické, a pochopitelně si v hlavě probírám, jak jsem představení zvládla. Dělá mi problém se zklidnit a usnout. Většinou se odreaguji až doma, když Maxík (syn Maxim, pozn. aut.) usne a Saša taky. V klidu si sednu do obýváku, pustím si televizi a dám si něco dobrého, většinou sladkého. Televizi ani nevnímám a snažím se relaxovat, vypnout mozek.
Je vám už některá baletní role protivná, že si od ní chcete odpočinout?Dvojrole Odetty a Odilie byla ze začátku mojí kariéry vysněnou rolí. V určitém období mi však lezla krkem, to se přiznám. Měla jsem tenkrát Labutíkaždý měsíc několikrát, protože jsem s ním hostovala ve Státní opeře a ještě jsem vystupovala v druhé verzi v ND. Myslím si, že každé představení se dá ohrát a mně se to stalo u Labutího jezera. Naštěstí pak jsem měla Maxíka aLabutí jsem asi jeden a půl roku netančila, a to mi pomohlo. Letos jsem měla jen jedno Labutí, hraje se nyní jen ve Státní opeře.
Šéfem Baletu ND od sezony 2017/2018 bude Filip Barankiewicz, co říkáte na výběr komise?
Velmi mě naštvalo, že jeden kritik z internetového časopisu napsal na sociální síti, že výběr nového šéfa Baletu ND byl vykonstruovaný a všechno bylo domluvené. Překvapuje mě, že si někdo dovolí roznášet drb, který musel získat z neověřeného zdroje. Je to třeba uvést na pravou míru. Pan ředitel vyhlásil regulérní výběrové řízení, které proběhlo v několika kolech. Nejednalo se rozhodně o nějaké domněnky, protože můj manžel byl ve výběrové komisi. Nejdříve přijeli kandidáti Filip Barankiewicz a Jiří Bubeníček. Každý měl svoji koncepci, kterou před komisí předvedl. Komise neměla jednotný názor, ředitel ND proto do poslední chvíle zvažoval, pro koho se rozhodne. Filipa Barankiewicze znám, protože u nás hostoval, vždycky mi byl sympatický a mohu o něm říct, že to je maximální profesionál. Doufám, že ho nezmění funkce a bude poctivý jak sám k sobě, tak i k souboru. Nemyslím si, že by s ním soubor čekalo něco špatného.
Myslíte, že přinese svěží vítr do tohoto souboru?
Určitě. Každý šéf má svoji vizi a každý šéf je jiný. Když sem přišel Petr Zuska, svěží vítr jsme doslova cítili a nanesl sem úplně nové lidi a nové choreografie. S Filipem bude zase všechno jinak, protože byl léta hlavním sólistou ve Stuttgartu. Bude mít jiné kontakty a přijdou s ním noví choreografové.
Co by se podle vás mělo v baletu změnit?
Naše platy. Lidé si řeknou, že myslím na peníze, ale nikdo si neuvědomuje, že naše kariéra je neuvěřitelně krátká a balet nám velmi ničí tělo. Je mi 34 let, mám vyhřezlé plotýnky, prasklou kyčel, rozdrcený loket a další zdravotní problémy. Když Bůh dá a vydržím do 40 let, bude to malý zázrak. S naším malým platem si nemohu našetřit ani korunu stranou. V první řadě by to měli pochopit vládní činitelé, kteří zvedli platy filharmonii. Měli by je zvednout také baletu, slíbili nám to. Mezi Českou republikou a zeměmi, které jsou s námi ekonomicky srovnatelné, jako jsou Polsko a Maďarsko, jsou velké rozdíly v platech. Myslím si, že je u nás jejich výše nehorázně nízká na to, jaké výkony podáváme. Jsou srovnatelné s vrcholovými sportovci a ti jsou za to oceněni.
A co péče o tanečníky?
Třeba u nás v divadle se podmínky pořád vylepšují. Máme elektroléčbu a maséra, který je tu pro náš každý den. Je tu nově miniposilovnička a sauna. Máme také možnost docházet do nejlepších rehabilitačních center.
V jednom starším rozhovoru jste uvedla, že během náročné sezony jste hodně unavená a všechno vás bolí. Už je to lepší - zvyklo si tělo na takovou námahu?
Ne, po třicítce je to horší. A s věkem bude hůř a hůř. Každé ráno, když se vzbudím, si říkám, vždyť já dneska nedojdu ani na trénink, ale co budu celý den dělat? Ale moje pevná vůle a moje tělo si zvyknou skoro na všechno, i na bolest. Začínáme každý den tréninkem, aby se tanečník protáhl a rozehřál si svaly. Trénink mě zatím dostane do stavu, kdy mohu zkoušet.
Kromě toho, že jste primabalerína, máte tříletého syna Maxíka… Máte nějaký volný čas pro sebe?
Jednoznačně mohu říci, že čas na sebe nemám žádný. Volného času se snažím najít co nejvíce pro syna Maxíka. Kdykoli mám volné chvíle, nebo aspoň jeden den - většinou neděli, snažím se čas strávit s rodinou, to znamená se Sašou a Maxíkem.
Dalo by se říci, že tak načerpáváte sílu?
Jednoznačně, protože jsou i nějaká období, kdy je velký stres, třeba s choreografem si člověk úplně nesedne a je pod obrovským tlakem. Normálně bych se kvůli tomu doma trápila a psychicky by mě to ničilo. Maxík mě ale z toho úplně vypne. Je opravdu napřed, hodně mluví a má neuvěřitelnou slovní zásobu. Zjistila jsem, že má i obrovský smysl pro humor, dokáže vtipkovat, denně se s ním a se Sašou nasmějeme. Maxík mě vlastně zachraňuje.

I pro maminky "s normální pracovní dobou" je náročné skloubit mateřství a práci, jak se to daří vám, která je šest dní v týdnu v divadle a ještě má večer představení?
Daří se to jenom proto, že mi Maxíka hlídá od malinka moje maminka s tátou, Sašovi rodiče jsou daleko, bydlí v Petrohradě. Maxíka jsme zkusili dát na podzim do školky, ale asi byl na to malý, nezvládal to a strašně se tam trápil, nechtěla jsem ho už týrat. Nyní zase hlídá maminka. Vůbec si nedovedu představit, jak bych to dělala, kdybych ji neměla.

Kariéra tanečnice je velmi krátká, to musí být člověk rozpolcený, čemu dá přednost, zda kariéře, či rodině?
Jsem rozpolcená, ale snažím se udělat maximum, abych to skloubila, například když jsme jeli na zájezd na Sardinii na čtrnáct dní, domluvili jsme se s vedením a já jsem byla vděčná, že nám vedení umožnilo vzít Maxíka s sebou. Kolegové nám pomáhali, pedagog nám jezdil s kočárkem, když jsme zrovna byli se Sašou na tréninku.

Daria Klimentová jednou řekla, že se těší, až po konci kariéry nebude muset vylézt na jeviště. Zdá se mi to překvapující, myslela jsem, že tanečnice se nejvíce obává toho, že jí bude jeviště chybět?

Je to komplikovanější. Jeviště je jako droga, mám na něm závislost. Když mám dva měsíce prázdnin, tak si od něho ráda na chvíli odpočinu. Ale kdybych věděla, že už se tam nevrátím, jeviště by mi chybělo a měla bych absťák. Na druhou stranu je na vás ke konci kariéry kladen větší psychický tlak. Navíc člověk ví, že ho tělo už tolik neposlouchá. Musí se doslova s tělem prát, aby to zvládalo. S tím souvisí vědomí, že se pak všichni koukají, nikdo si nebude říkat, ona je dobrá, je jí už 40 let a ještě tancuje. Vím, že si musím laťku udržet, aby si tohle lidé neřekli.

Chtěla byste pak zůstat v oboru? Několik let už ve volných chvílích tanec učíte?
Nechci teď o tom úplně uvažovat, protože je to otázka, která mě potom začne stresovat. Zatím je to tak, že učím soukromě, baví mě to. Nevím, jak by to vypadalo, kdybych z divadla definitivně odešla a zůstalo mi jenom učení. Uvažovala jsem, že bych si s Michalem Štípou otevřela taneční školu, zatím jsme to ale nemohli úplně dotáhnout. Možná bych změnila úplně profesi a třeba si učila jen pro radost. Mám děti ráda, přemýšlela jsem s kamarádkami, že bych si otevřela svou malou uměleckou školku.

Nestýkalo by se vám po Národním divadle? Nechtěla byste v něm zůstat jako baletní mistr? Učit nové talentované tanečníky?
V minulých sezonách jsem připravovala na soutěž Radku Příhodovou a Adama Zvonaře, například duet z Labutího jezera a z Šípkové Růženky. Nejsem si ale jistá, zda bych chtěla zůstat v divadle přímo jako pedagožka. Bojím se, že by mě trápilo být na jevišti a přitom na něm netančit. Moje názory se však vyvíjí a tohle není moje definitivní rozhodnutí.
Kdybyste si v příštím životě mohla vybrat, čím budete, byl by vaší volbou opět balet?
Když se mě na to někdo zeptal dříve, řekla jsem, že už bych do baletu nešla. Je to velmi náročné, ničí to tělo a je to špatně ohodnocené. Čím jsem ale starší, říkám si, co jsem díky baletu mohla zažít, procestovat svět a prožít všechny ty nádherné role. Nevím, co bych dělala, aby mi to přineslo podobné momenty a zážitky, jako mám v baletu. Po další úvaze jsem zjistila, že by moje volba byla stejná.
Kdyby vám řekla věštkyně jako holčičce, která začínala s tancem, že budete jednou primabalerínou baletu ND a za manžela mít prvního sólistu. Uvěřila byste?
Uvěřila bych jí. Chtěla jsem být taková od malička, nejsem soutěživý typ, který jde přes mrtvoly. Ale jsem k sobě kritická, když si nastavím nějaké cíle, snažím se jich dosáhnout. Poté, co se mi stal ve třinácti velký úraz s loktem, doktoři doporučili rodičům, ať mě dají z baletu okamžitě pryč, že je pro mě nebezpečné v něm pokračovat. Ale postavila jsem si hlavu, že na taneční konzervatoři budu pokračovat. Věděla jsem, že to dokážu. Závěrem tedy je, kdyby mi kartářka tohle předpověděla, nakoplo by mě to a ulevilo se mi, že se mi moje přání splní.
Autor: Lenka Trubačová
Zdroj: http://www.tanecniaktuality.cz/nikola-marova-nechci-roli-jen-hrat-ale-opravdu-ji-prozit/
Foto: Pavel Hejný, Alexandre Katsapov, Anna Rasmussen